Pet Shop Boys hrají aristokratický pop
Britské duo Pet Shop Boys natočilo výborný příspěvek do své už tak nabité diskografie. Křehkost a něha se snoubí se sarkasmem ve skvělých popových písničkách.
Jindřich Göth
Jednu věc je nutné si ujasnit hned na začátku. Dvojice Neil Tennant a Chris Lowe představuje ten nejlepší přístup k popu, jaký si lze představit. Od roku 1981, kdy se setkali v obchodě s elektronikou a zjistili, že je pojí vášeň pro taneční muziku, natočili pod hlavičkou Pet Shop Boys takovou záplavu skvostných písniček, až se z toho točí hlava.
Melodická jasnozřivost, zvuková vynalézavost, suchý britský humor, nechuť předvádět falešné emoce, boj proti „rockismu“, tedy nabubřelému kultu globálních rockových hvězd. Toť hlavní vyjadřovací prvky jedinečné dvojice, která nikdy nezklamala.
I její nová deska Hotspot, která volně navazuje na předchozí nahrávky Electric (2013) a Super (2016), je výborná. Není to sice tak vybroušený klenot jako Behaviour z roku 1990 nebo tak přímočaře euforická nálož jako Bilingual (1996), ale pořád jde o vynikající práci.
Neil Tennant stále spíše vypráví, než opravdu zpívá, v jeho hlase pořád zaznívá posmutněle ironický podtón, který jinde nenajdete. Chris Lowe je zkušeným a spolehlivým dodavatelem krásných melodií a celek zdobí účast kytaristy Bernarda Butlera, někdejšího člena Suede, ve skladbě Burning The Heather. V té souvislosti nelze nevzpomenout již zmíněnou desku Behaviour, kterou svou hrou ozdobil Johnny Marr, někdejší člen The Smiths. Pet Shop Boys kolem sebe velmi často shlukovali nejvýraznější osobnosti britské nezávislé popové a rockové scény.
Pop pro Oscara Wildea
I to je vydělovalo a dodnes vyděluje ze zástupu tupých prefabrikovaných hvězdiček, kterým je jedno, pro koho, o čem a proč zpívají. Pet Shop Boys na to šli vždy opačně, z jejich přístupu k hudbě by byl určitě nadšený Oscar Wilde. Neil Tennant a Chris Lowe jako kdyby psali soundtrack k jeho přístupu k životu, k umění, ale i k lásce. Euforie, smutek, pravá vášeň. Slyšíme-li špatnou hudbu, máme povinnost přehlušit ji hovorem. Při poslechu Hotspot ale ani nemukneme.
Od začátku do konce je to popová
Sorbonna. Úvodní hitovka Will-o-the-wisp rozpumpuje krev, následující You Are The One přináší zklidnění, ale i nádhernou melodii. Píseň, která se může rovnat tomu nejlepšímu, co Pet Shop Boys vyprodukovali.
Tím však deska nekončí, Happy People jako kdyby vypadla z období desek Very a Bilingual, zvukem i atmosférou odkazuje na chicagský house. Neil Tennant znovu spíš mluví než zpívá, melodii v refrénu jen tak nahazuje. Připomíná to jejich starší skladbu Before. Nenápadná písnička s kouzlem, které se vyjeví až po několikátém poslechu.
Dreamland je trochu jednodušší záležitost, účelově psaná tak, aby zaplnila taneční parket, ale i tak disponuje osobitým kouzlem. Lepší je následující Hoping For A Miracle, což je klasická „pečopácká“smuténka s rozjitřenou atmosférou a ryzí textovou výpovědí. Krásná skladba. I deska, dodejme jedním dechem. Neboť proti Hotspot nelze mít žádných zásadních výhrad. Pet Shop Boys znovu dokázali, že jsou nezaměnitelným a ryzím originálem. Jejich album dokazuje, že mají stále co a jak říct, zároveň utvrzuje v tom, že koncert, který odehrají letos v květnu v pražském Foru Karlín, bude skutečnou událostí.
Hotspot
Pet Shop Boys