Bojovník Hovorka
Když chceš, všechno jde, říká zraněný stoper Slavie
Ačkoli je o hlavu menší, dokázal ze hřiště vygumovat obrovitého Lukaka. I když se ještě před rokem a půl trápil, nevěřil si a fotbal ho netěšil, najednou zvládl uhlídat i Messiho, nejlepšího fotbalistu světa.
Od novinářů dostával nejlepší známky, trenéři ho chválili, mluvilo se o něm jako o stoperovi, který může držet reprezentační obranu na mistrovství Evropy.
Byl na vrcholu. A najednou se octl znovu v základním táboře, nebo ještě níž.
Vydrápat se znovu nahoru, to je cíl, ke kterému se David Hovorka, slávistický stoper, upíná.
Už podruhé v životě si musí od fotbalu dát dlouhou pauzu a radovat se z maličkostí: třeba že zvládne čtyřhodinovou cestu letadlem. Přetržený přední zkřížený vaz v levém koleni ho na konci října odstřihl od všeho, co si do té doby tak užíval.
Na jak dlouho? Ta otázka se při rozhovoru nabízí jako první.
„Ale já o tom mluvit nechci. Nechci nic zakřiknout,“špitne obránce, který se na hřišti z kliďase mění v tvrďáka, ze kterého jde strach.
Fakt nemáte v kalendáři zaškrtnuté datum, kdy si chcete zase kopnout do balonu?
Nechci ho mít. Není kam spěchat, hlavní je, abych se vrátil úplně zdravý a noha fungovala. To chce čas. Jasně, rád bych stihnul letní přípravu. Ale jinak se tím nechci stresovat.
Dělá vám dobře, že můžete být s týmem na soustředění v Portugalsku, nebo vás trápí pohled na spoluhráče, jak běhají po hřišti?
Beru to pozitivně. Jsem rád, že jsem změnil prostředí, vždycky je to lepší než stereotyp v Praze. I počasí je fajn, vyčistím si hlavu.
Co vám noha zatím dovolí?
Mám individuální plán, starají se o mě fyzioterapeuti a kondiční trenéři. Chodím plavat, jezdím na kole. Hned po operaci jsem byl pod dohledem kondičního kouče Dana Müllera, ke kterému jsem chodil cvičit, a doktora Petra Zemana, který mě operoval – oba dobře vědí, co a jak, protože mi pomohli, už když se mi totéž stalo před třemi lety.
Ve Florencii, kde jste s Libercem hráli Evropskou ligu.
Tehdy to bylo horší. Napodruhé už tušíte, co vás čeká. A víte, že když budete chtít, zvládnete to. Tehdy jsem navíc v koleni cítil větší prasknutí, byl to šok. Napodruhé mi v něm luplo trochu míň, tak jsem doufal, že to bude něco jiného. Vlastně to ani nebolelo, zápas s Plzní bych možná i zvládl dohrát.
Proto jste ani nechtěl na vozík, který vás měl ze hřiště odvézt?
To byla taky komedie... Rozhodčí mi povídá: Lidi se vztekají, nech se odvézt, ať neblázní. To mi bylo v tu chvíli dost jedno. Chtěl jsem věřit, že mi nic není. A jak jsem to zkoušel rozchodit, dal mi žlutou za zdržování. Až když mě dovezli za čáru, poznal jsem při jednom pohybu, že je něco špatně.
Došlo vám hned, co vás čeká?
Nejvíc mě mrzelo, že vypadnu z toho všeho hezkého, co jsme v tu chvíli prožívali. Liga mistrů byla to nejlepší, co jsem zatím ve fotbale zažil, byli jsme na vlně, bavilo nás to a užívali jsme si každý zápas. Štvalo mě, že o to všechno najednou z vteřiny na vteřinu přijdu.
Jeden týden Liga mistrů na hřišti, další s berlemi u televize. Jak to člověk skousne?
Blbě. Chápu, že tohle život přináší, ale... Jako kluk jsem si představoval, jak jednou vybíhám na Camp Nou a hraju proti Messimu. A když už to bylo tak blízko, seděl jsem místo toho u babičky a díval se z gauče. Musím jí poděkovat: nechtěl jsem otravovat zbytek rodiny, mají toho dost. Babi se o mě postarala, měl jsem luxus jako v hotelu.
Už to zklamání hlava vstřebala?
Co jiného zbývá. Uvědomíte si, že život není jen o fotbale, i když ho mám tak moc rád. Aspoň jsem si užil Vánoce s kamarády a s rodinou. Naučil jsem se, že hlavní je nenervovat se, nenechat se rozhodit. Ale i tak byly chvíle, kdy jsem se cítil hodně špatně.
Kdy nejhůř?
Když jsem na Ligu mistrů koukal z tribuny. Když kluci hráli doma s Interem, šlo o postup, já byl kousek od trávníku a nemohl pomoct... To bylo utrpení.
Trpěli i lidé okolo. Když o vašem zranění vyprávěl asistent Zdeněk Houštecký, tekly mu slzy.
I pro ně to bylo nepříjemné. Když jsem přijel z nemocnice na stadion, trenéři tam čekali, brečeli. To byla hodně nepříjemná chvilka. Ale co naděláte? Stalo se, beru to jako fakt. Stanou se horší věci.
Jak vám bylo, když jste po zápase s Budějovicemi šel pod tribunu s berlemi a fanoušci vás vyvolávali?
Na rovinu, nejdřív jsem tam vůbec nechtěl chodit. Ale pak jsem byl moc rád, dodalo mi to sílu. Cítím od nich podporu, stejně jako od kluků z kabiny. To je můj hnací motor.
Ve Slavii si vás fanoušci oblíbili i proto, že z vás na hřišti tryskají emoce. Přitom když jste hrával za Spartu, najevo jste je tolik nedával.
Šel jsem z Liberce do Sparty zraněný, ale pak jsem po dlouhé pauze odehrál dva zápasy a hned přišla pozvánka do reprezentace. Potom se něco zlomilo – a proč to tak bylo, to je otázka pro někoho jiného.
Třeba pro tehdejšího sportovního ředitele Zdeňka Ščasného? Říká se, že vy dva jste si nesedli.
Jmenovat nikoho nechci, to je tenký led. Navíc i tahle zkušenost mě posunula, díky ní jsem si uměl o to víc vážit chvil, kdy se dařilo. To, co jsem tehdy ve Spartě prožíval, mi ubližovalo, ale do budoucna mě to psychicky posílilo. Jenže radost z fotbalu mi tehdy zkrátka chyběla.
Přitom jste sparťanský odchovanec.
No právě, byl jsem tam odmala a věřil, že se dostanu do áčka. Ale když i odchovanec chce odejít jinam, je to známka, že asi není všechno v pořádku. Tehdy se ve Spartě děly hrozné věci, z mnoha důvodů už jsem tam nechtěl být, nevěřil jsem si a musel pryč. Pomohlo mi, že si mě pan Pelta vytáhl do Jablonce, v tu chvíli jsem byl na správné cestě.
Ta vás pak zavedla do Slavie. Proč vám v Edenu všechno tak sedlo?
Jiný kolektiv, jiné prostředí, to dělá nejvíc. S klukama se na sebe každý den těšíme, není tu žádný problém. A samozřejmě se hraje jinak, když cítíte důvěru od trenérů. Já se s nimi znám už ze Žižkova, pak jsem pod nimi hrál v Liberci, věříme si navzájem.
Zato fanoušci ze začátku nevěřili. Mnozí pochybovali, že vy – bývalý sparťan – nahradíte spolehlivé Afričany Deliho a Ngadeua.
Když jsem nabídku ze Slavie dostal, nejdřív jsem se tomu zasmál. Rychle mi docházelo, jak pikantní by to celé bylo. Skoro celý život jsem byl ve Spartě, ale po tom, co jsem tam zažil, jsem si uvědomil, co je důležité: být v týmu, který funguje, kde každého fotbal baví. Vždyť proto ho přece děláme.
Názory fanoušků k vám ale dolehnout musely, ne?
Všiml jsem si, že mě úplně nechválili. Ale od toho se umím oprostit a nedám se zviklat názory lidí, které ani osobně neznám. Poslouchal jsem ty, ke kterým mám nejblíž. A ti mi radili: Neváhej a běž do Slavie!
A vy jste hned zapadl a zaválel i v Lize mistrů: vyhrané souboje s obrem Lukakem po prvním zápase s Interem obletěly svět.
Ještě když hrála hymna Ligy mistrů, byl jsem nervózní. Ale když pak ten šedesátitisícový kotel v poslední sloce zařval: Champiooons! úplně mě to nastartovalo. Tenhle moment mám pořád před očima. Všechno ze mě spadlo a i emoce ze mě při zápase šly přirozeně.
Víte, že vypadá nezvykle, když obránce slaví vyhraný souboj?
Vím. Je mi jasné, že to spousta lidí nechápe. Ale... Neberte to špatně, já to nedělám pro ostatní. Není to divadlo, nechci na sebe upozorňovat, jde to ze mě samo. Nahromadí se ve mně adrenalin a musí jít ven. Dokážu si takhle zápas užít a díky tomu mám teď vzpomínky, které mi už nikdo nevezme.
Měl jste v sobě emoce vždycky?
Odmalička. Trenéři v žácích nebo dorostu by vám mohli vyprávět. Vnitřně jsem zápasy prožíval i potom, ale asi jsem to nedával tolik najevo. Až ve Slavii se to znovu naplno probudilo. Jsem rád, že zase můžu být sám sebou.
Co budete dělat, až dáte gól?
Nevím, víc mě stejně baví bránění. Teď jsem koukal na anglický pohár, City proti United, někdo tam dohnal Sterlinga a skluzem mu vypíchl míč... Paráda! To mám asi po tátovi, který hrál druhou nejvyšší hokejovou ligu jako obránce. Když dá někdo hezký hit, vtáhne mě to. Proto jsem měl dobrý pocit, když jsem si počkal na Lukaka, vyhrál hlavičku a opřel se do něj.
Nedivil se, jak jste si s ním poradil, i když jste o hlavu menší?
To ne. Chvíli jsme se bavili po zápase, přál nám všechno nejlepší do derby a udělali jsme si společnou fotku. Doma ji mám v rámečku.
A trenér Trpišovský na tiskovce novináře nabádal: David musí dostat nejlepší známku.
Nebudu říkat, že se to poslouchalo špatně, ale nedělal bych z toho drama. Na hřišti to všechno prožívám víc. Radši něco dělám, než abych o tom mluvil a rozebíral to.
Takže když před lety kolovalo po internetu video, na kterém střílíte v zápase za béčko Sparty gól zadkem...
Ve Spartě jsem si už nevěřil, chtěl jsem pryč. Radost z fotbalu mi tam chyběla.
Nijak to na mě nedoléhalo. Vyšlo to tak nějak samo, přeskočil jsem balon v náběhu, tak jsem tam dal zadek. No a? Nevadilo mi, že se to zveřejnilo, ale nelíbí se mi, když je humbuku kolem mě moc. Tohle nevyhledávám, proto ani teď o sobě nechci moc mluvit. Hlavní je, abych se vrátil zdravý.
A zahrál si na druhý pokus v Barceloně?
Jsou věci, které se neříkají. (úsměv) Chci, aby mě fotbal naplňoval a bavil. Abych mohl dělat, co jsem vždycky chtěl. Když bude držet zdraví, přijdou další zážitky.
Kolik jste schopný tomu obětovat?
Fotbal je sice jen sport, ale já mu dokážu obětovat opravdu hodně. Teď už neřeším, proč se to stalo, proč zrovna já. Prostě jen chci zpátky na hřiště. A když se chce, všechno jde.