Spáčilová o filmu Modelář
Každý film Petra Zelenky znamená událost provázenou polemikami a platí to i pro jeho novinku Modelář. Minule ve Ztraceni v Mnichově provokoval výkladem našich dějin, nyní sahá až ke globální otázce terorismu.
Ikdyby viděl tisíce filmů, může se kritikovi jednoho dne stát, že je zaskočen. Co si má myslet o Modeláři, asi nejpolitičtějším ze všech autorských filmů Petra Zelenky? Je jako vždy originální, chytrý a vtipný, byť ne vyloženě humorný, ale také překvapivě tendenční. Jako by si režisér po padesátce řekl, že legrácek už bylo dost, nyní uzrál čas na vážné poselství světu.
Romantik a pragmatik
V úvodu Modeláře stojí tragický útok v Tel Avivu, na konci se k podobnému možná schyluje v Praze. Ale sám námět líčící snahu jedince o nápravu světa zase tak ojedinělý není, jen v Česku za poslední rok brali ve jménu spravedlnosti zbraň do vlastních rukou jednak Staříci, kteří hodlali potrestat prokurátora politických procesů 50. let, jednak Teroristka čili penzistka v souboji s lokálním současným padouchem.
Avšak hrdina Modeláře v nenuceně mimoňském pojetí Kryštofa Hádka pochází z jiné generace a míří dál. Jeho romantický aktivismus překračuje hranice s přirozeností dnešních třicátníků, odkojených angličtinou a technologiemi; drony, které mu v podobě výnosného zaměstnání dohodí dávný spolužák v podání Jiřího Mádla, sem tudíž zapadnou zcela samozřejmě na vývojové spirále od moderní hračky přes profesní nástroj až po zbraň.
Mádlův pragmatik nejenže zosobňuje protipól Hádkovy postavy, ale navíc i svého představitele staví do zcela nezvyklé pozice. Odlišný výraz, dikce, hlas, zkrátka Mádl se změnil téměř k nepoznání, ale přestože si jeho rozšafný hrdina šlape na jazyk (důvod se později věcně vysvětlí), herec jej za všech okolností drží v bezpečné vzdálenosti od komické karikatury. Možná vůbec nejtěžší úkol v dosavadní herecké kariéře zvládl Mádl se ctí, nemluvě o jeho zábavném rapování přesně ve stylu občasného klubového rebela v mezích zákona.
Nakažlivost dronů
Vedle sladěného ústředního tandemu se ostatní herci ztrácejí, však také představují spíše nositele postojů než plnokrevné charaktery, zato drony si nárokují pozornost. Ať tvoří vděčné motivy „filmu ve filmu“, sprejují Petřín, anebo slouží snobské přehlídce kabelek, vyzařují klukovsky nakažlivou atrakci.
Kdežto lidský svět, v němž se Modelář pohybuje, působí uměle, izolovaně, jako odtržený od reality, neboť od prezidentského kandidáta s volebním týmem po organizátory protestních akcí jsou tu všichni až chorobně posedlí politikou. Tedy s výjimkou Mádlova reka, jenž ctí peníze; přesto paradoxně působí sympatičtěji, „normálněji“, ač mu scénář přiřkne kostrbatou zradu otcovy památky s odkazem do 50. let.
A to není jediná šablona, k níž Modelář sahá. Babiš, Zeman, Čapí hnízdo, symbolická prasata na střeše ministerstva, provařená publicistická pěna dní se tu potkává se spikleneckou obžalobou americké politiky. Naštěstí často vyústí do vtipu, ale na rozdíl od předešlých Zelenkových podivínů se jeho premiérový držitel spasitelského syndromu někdy noří i do naivistické morality.
Mezinárodní ambice
Bez plakátového balastu současných mediálních kolovrátků by Modelář přinesl pozoruhodnou studii dobrodinců lidstva, přesvědčených o jediné svaté pravdě. Včetně oponentních myšlenek „hlasuješ tím, co kupuješ“či „za to, že demonstrace je zdiskreditovaná, můžou blbci před tebou“. Je to film řemeslný, podprahově znepokojivý, ve finále napínavý a z logiky osudový. Navíc ze všech tří českých zpráv o zabíjení zla má ta Zelenkova nejvyšší mezinárodní ambice, přesto po ní zůstává pachuť konstrukce. Neboť zlo zhmotněné se zabíjí líp než ideové.