Proč tu kouči ze zahraničí tak často neuspějí
Roberta Sáry, sportovního reportéra MF DNES
Byl na obědě, na kterém s týmem zastavil po cestě do Třince. Jenže do Slezska už nedojel. Zpět na palubu nenastoupil, protože potupně před hráči dostal padáka. A tak od čtvrtka už Němec Uwe Krupp, někdejší vítěz Stanley Cupu, není trenérem hokejové Sparty.
Jen o chvíli později stál Fin Petri Kettunen na střídačce české florbalové reprezentace, sledoval, jak celek ničí v kvalifikaci Španělsko 18:1, ale víc teď jeho mysl tíží „vzpoura“16 hráčů, kteří pod ním odmítají nastupovat. Ve čtvrtek hrála i fotbalová Sparta. Byla to jen příprava, prohrála s Marbellou 1:2, jenže pořád se zdá, že se železný klub ani po dvou letech nezbavil rzi z řádění Itala Andrey Stramaccioniho.
I tyto příklady jsou důkazem, že jde-li o zahraniční kouče, hned u hranic můžeme přibít nápis, kterým pohádkový rytíř Brtník strašil nezvané: „Vy cizáci, zmizte.“
Hrad je náš, neuspějete tu, se zlou se potážete. Jenže proč? Nejsou na to empirické výzkumy, spíš subjektivní pohledy, nicméně i Kruppův případ ukazuje, že už není náhoda, jak to s trenérskými cizáky v Česku končívá. V pátrání po příčinách je ale dobré začít výjimkou, která potvrzuje pravidlo. Ronen Ginzburg je basketbalový kouč, který loni dokázal, že i tento sport mohou Češi hrát na světové úrovni, když loni skončili na MS šestí. V Česku je od roku 2006, začínal jako asistent v Nymburku, později se stal hlavním koučem, až dozrál do role šéfa reprezentace. Žije tu, Česko dávno nevnímá jako cizinu, poznal zákonitosti a specifika zdejšího sportovního světa a v chápání mu pomáhá i to, že si Izraelci a Češi historicky rozumějí.
A je to tu. Co to jsou ony „zákonitosti“? Co skrývá pojem „specifikum české kabiny“? Když vedle sebe postavíte západní styl trenérství, ve kterém je mnohem víc volnosti, důvěry v profesionalismus hráčů, a ten východní, tichonovsko-diktátorský, ve kterém kouč hledí na svěřence jako ostříž, tak Češi pořád víc inklinují k sovětskému modelu. Mají zakořeněné, že jakmile trenér odvrátí zrak, cvičení ošulí. Stejně jako jsme si zvykli, že je normou ve škole opisovat, že k učení – i univerzitnímu – nás spíš než touha po budoucí kariéře žene bič v podobě písemek a známkování.
Také norského kouče biatlonistek Egila Gjellanda překvapilo, jak Češkám trvalo, než si zvykly na určitou míru svobody v tréninku. Zároveň Češi nejsou jen poslušnými ovcemi, a tak k onomu biči vyžadují cukr. Kabinu fotbalistů Slavie tmelí křik i srandičky asistenta Houšteckého, kterého by kdekoliv jinde na světě měli za blázna. A dobrá atmosféra je vedle drilu klíčem k úspěchu. Trenér Růžička umí hokejisty seřvat, ale den nato upřímně vyzvídá, jak se vede dětem ve škole. Když MF DNES zjišťovala, co tak stávkujícím florbalistům vadí na kouči Kettunenovi, objevilo se i svědectví, že nedávno přišel na týmový mítink pozdě. Zatímco hráč by za trest musel zazpívat ostatním, trenér to odmítl. Dost možná si chtěl zachovat důstojnost, profesionální odstup – což lze pochopit – ale česká šatna to vnímá jinak.
Roli hraje i konzervativní – až zpátečnická – povaha. Mnohdy se projeví závist, protože plat zahraničních koučů je vyšší, a tak ne vždy najdou loajální spolupracovníky. Naopak rodící se pomluvy nevybraných českých kolegů jsou často zárodkem brzkého krachu, protože přesvědčení o angažování cizího kouče nepanuje napříč celým hnutím. Našli byste další desítky důvodů, třeba že ne vždy sem míří elita, že ne vždy je fotbalový trenér třeba s italským pasem lepší než ten s českým. Jedno však spojuje: ač dávno padly jazykové bariéry, národ Járy Cimrmana je tak svůj, že by i tento největší Čech měl problém ho v kabině pochopit.