Bohové neznají slitování
Novak Djokovič opět potvrdil, že současní tenisté žijí v době tak kruté, jak jen to je možné.
13 grandslamů po sobě vyhráli Djokovič, Nadal a Federer. 56
Igrandslamů už tyto tři živoucí legendy ovládly celkově.
bájný Sisyfos by na tyhle chlapce patrně jen soucitně pohlédl – a se spokojeným úsměvem na tváři by odešel tlačit své balvany do kopce, neboť by v tom náhle viděl smysluplnou činnost.
Má tohle vůbec cenu? Takového vypětí, zlepšování, dřiny, sebeobětování. Takové snahy! A nic z toho.
Tenisové grandslamy zůstávají zapovězené smrtelníkům. Jsou výsostným územím sportovních bohů.
Přičemž nejsilnějším ze všech je aktuálně Novak Djokovič.
Poosmé se stal králem Australian Open, což jen tak mimochodem znamená skok na dělené druhé místo v nejvýraznější dominanci na jednom místě. A nepřekvapí, kdo jsou jeho společníci: Roger Federer vyhrál osmkrát Wimbledon, Rafael Nadal dvanáctkrát Roland Garros. Celkem ovládli 56 grandslamů. Nebo jinak: všech posledních třináct.
Je to podobné, jako by proti sobě nějakých patnáct let běhali stovku Usain Bolt I., Usain Bolt II. a Usain Bolt III. Jako by proti sobě tři olympiády v řadě plavaly klony Michaela Phelpse. Jako by fanoušci dvě dekády hltali Gretzkého, Lemieuxe a Crosbyho, pořád v nejlepší formě. Jako by proti sobě na světových šampionátech o medaile vždy hráli Pelé, Beckenbauer a Messi...
„Novak je součástí zdaleka nejlepší trojice, jaká kdy hrála tenis. A je zcela unikátní, že se všichni sešli v jedné éře.“pronesl poražený finalista z Melbourne Dominic Thiem.
Vedl 2:1 na sety. Rval se jako gladiátor. Hrál báječně. Všechno málo!
Volit mezi takovými ikonami jedničku, to je často spíš otázka sympatií; fakta tolik nerozhodují, všichni jsou přibližně na hodnotě 99,9 procenta z dokonalosti. Co do aktuální formy je ovšem Djokovičovo řádění naprosto úchvatné: vyhrál pět z posledních sedmi grandslamů! Lepší byl jen Federer v letech 2005 až 2007 (8 titulů z 10 a navrch dvě prohraná finále), jenže tehdy platil Nadal hlavně za antukáře a Djokovič do špičky teprve vstupoval.
Ne že by si snad Thiem či další adepti, Alexander Zverev, Daniil Medveděv a jiní, vynucovali lítost. Žijí skvělé životy: dělají svůj milovaný sport, davy jim aplaudují, konta mají napěchovaná a ani titulů nezískali málo, i na velkých akcích typu Turnaje mistrů. Tam všude už dokázali tři nadpozemšťany předčít.
Jen na grandslamech ne. „V jakékoli jiné éře by rozhodně bylo jednodušší získávat ty největší tituly. Na sto procent,“ulevil si Thiem. „Protože pokud ho chcete, musíte porazit minimálně dva z nich. Skoro všichni jsme v tomto směru zatím selhávali. Je to strašně těžké.“
Taková je tenisová logika: Djokovič, Federer a Nadal se drží i na čele žebříčku, tím pádem mezi nejvýše nasazenými – a tím pádem jim drzoun troufající si vstoupit do jejich rajonu čelí nejpozději v semifinále.
Porazit se dají. O tom žádná. Ale porážet třeba dvakrát za týden? Thiem by mohl vyprávět: na Australian Open skolil ve čtvrtfinále Nadala, pak musel překonat dravce Zvereva. Až pak přišel Djokovič. Čili: to nejtěžší na konec. Srbský fenomén prožívá pozoruhodnou obrodu. Poté, co prvním (a dost možná posledním) triumfem na Roland Garros v roce 2016 zkompletoval kariérní grandslam, na chvíli vyhasl. Hůř hledal motivaci, experimentoval se složením týmu a musel na operaci lokte, což pro tenistu může být likvidační záležitost. Resumé je dobré si ještě jednou zopakovat. Pět grandslamů z posledních sedmi!
„V současném stadiu kariéry si samozřejmě těchto trofejí cením nejvíce. Jsou mojí prioritou,“netají.
Djokovič tak má 17 trofejí z Melbourne, Paříže, Londýna a New Yorku. Ohromující věc. Ale také – zvlášť viděno očima maximalisty jeho typu – množství, jež by bylo záhodno rozšířit o další čtyři. Tak, aby i stávající rekordman Federer se svojí dvacítkou musel smeknout.
„Oba pohledy jsou platné,“přitakal Djokovič na tiskové konferenci. „Intenzita tenisového života je ovšem tak vysoká, že to, co jsem dosud dokázal, nejspíš nedocením, dokud neukončím kariéru.“
Je trochu nefér při jeho dalším spektakulárním titulu neustále připomínat souputníky Rogera a Rafaela, jenže oni skutečně tak trochu vytvářejí jedno těleso. Které bude, zdá se, minimálně ještě několik grandslamů Thiema a spol. deptat.
„Neudělal bych nic jinak,“řekl poražený Rakušan. „Člověk může jen dál dřít a doufat. Možná scházelo jen trochu štěstí, několik detailů.“
Možná ano. Ale tenisoví bohové jsou dál nemilosrdní.