Rozhovor: Nový trenér Plzně
Nový kouč fotbalové Plzně Adrian Guľa pro MF DNES. Co má ve svých trenérských deskách? A jak motivuje hráče?
Detailista. Dříč. Všichni to o něm říkají. Ale jak to vypadá v praxi, když trenér Adrian Guľa cepuje Plzeň? Mazáky, kteří kopali za reprezentaci a zažili Ligu mistrů, vodí při soustředění u Málagy na gumových špagátech, aby se naučili ještě o trochu víc. Natáčí videa z tréninku. Dopodrobna sleduje čísla. Pečlivě si chystá proslovy. „Pro mě je fotbal životní styl, vášeň. Neumím ho dělat na půl plynu. I proto mě tolik zajímají maličkosti,“říká slovenský kouč.
Z baru pětihvězdičkového hotelu Elba je úžasný výhled na Středozemní moře, ale naše téma to není.
Jeden drobný detail máte v příjmení – háček nad L. Mäkčeň, jak říkají Slováci.
A víte, že tátův brácha je Gula? Na matrice to spletli a mäkčeň mu tam nepřipsali. Ale to nevadí, koule jako koule, tak nepodstatný detail neřeším.
Co když vás do novin napíšu bez háčku? Vlastně ani nevím, jak to na české klávesnici udělat.
Klidně pište Gula, nevadí. Zajímají mě věci, které můžu ovlivnit.
I vaši bývalí spoluhráči Opavy vzpomínají, jak jste si po tréninku často přidával. Psal jste si tréninkové deníky, vyptával se trenérů. Už před 20 lety.
Cítil jsem, že bych mohl a chtěl u fotbalu zůstat. Ve dvaadvaceti jsem si udělal trenérskou C-licenci, protože jsem chtěl vědět, proč dělám to, co dělám. Spoluhráče jsem sledoval trenérskou optikou. Když jsme běhali po parku, ptal jsem se kluků, jak se cítí, abych měl od nich odezvu. Abych jejich pocity mohl srovnat se svým sporttesterem.
Vy jste už tehdy měl hodinky?
Megadrahé byly, dvanáct tisíc stály. Ani jsem tolik nevydělával, ale raději jsem ušetřil na sporttester, než bych si kupoval mobil s dlouhou anténou. Z dnešního pohledu, kdy technologie pokročily, je to sice pravěk, ale tehdy to byla novinka. Polar RS400.
K čemu vám to bylo?
Abych sledoval odezvu svého těla na zátěž. Abych běhal správně. Podle pulzové frekvence, podle naběhaných kilometrů.
Čísla vám poradí, jak se zlepšit?
Čísla za vás fotbal neodehrají, ale můžou být důležitou pomůckou ke zlepšení. A já se zlepšovat chtěl.
Chcete i jako trenér?
Pořád chci. Musím. Trenérský život se přece neodvíjí v devadesáti minutách.
Taky v deskách, co leží na stole před vámi, že?
Chcete se podívat? (otvírá rudé desky s plzeňským znakem) První papír s hodnocením minulého zápasu, druhý s taktikou na příští. Tenhle třetí papír je nejdůležitější: hráčská mapa.
Jsou tu vypsaní všichni hráči na svých pozicích.
Nahoře na pokoji to mám ve velkém. Musím to mít pořád před očima, abych viděl pozice hráčů. Kde mají stát, jaký prostor obsáhnout. Přemýšlím o tom. No vidíte, tady Krmenčíka můžeme vyškrtnout, to jsem ještě nestihl.
Váš nejlepší útočník přestoupil do Brugg. Je to velký zásah?
Mišo přerostl českou ligu, což jsem věděl daleko dřív, než jsem Plzeň přebíral. Asi jsem si mohl dovolit dupnout, aby zůstal. Jednou částí těla jsem to dokonce udělat chtěl, ale rozhodli jsme, že může jít. Věřím, že Viktorka bude vyhrávat i bez něj.
I proto máte na zápěstí gumový kroužek s klubovým znakem?
Víte, někdy se zamilujete do třiceti vteřin. A mně to tentokrát vážně trvalo krátce, protože na dobré si rychle zvyknete. Vážím si toho, že jsem tady. Je to odměna.
Plzeň vás přitom lákala už dřív. Taky Liberec před osmi lety, pak Olomouc, dvakrát Sparta, Slavia.
Rozlišujte, prosím, nabídku od nabídky. Tahle byla nejsilnější a přišla v pravý čas. Třeba před devíti měsíci se ozval Gent, smlouva ležela na stole.
Cože? Vy jste odmítl belgickou ligu?
Oni to taky nechápali. Prostě špatné načasování. Nebyl jsem připravený pracovat znovu v klubu. Po téměř pěti letech v Trenčíně a po pěti letech v Žilině jsem potřeboval pauzu. Byl jsem vysílený a potřeboval jsem všechny poznatky a emoce vstřebat. V tom mi pomohla nabídka od slovenské jedenadvacítky, u které jsem se zase nadechl a mohl vzít Plzeň.
Počkejte, co máte ještě v těch deskách? Čtyři body pro dnešní proslov?
Každý den mám přehraný film, který chci a potřebuju hráčům odvyprávět. Četl jsem třeba výborný článek o basketbalistech z Nymburku, kteří využívají nový izraelský systém 70:30. Sedmdesát je dřina a třicet talent. I když hráč nedá dost košů, pořád může být strašně důležitý
pro tým. Úžasná trendy věc. Měří užitečnost hráče na minutu, kterou strávil na hřišti.
Pořád jezdíte po stážích? Kromě jiného jste byl u Pavla Vrby, kterého jste v Plzni nahradil.
To ani nebyla stáž, protože mě pozval k sobě domů do Přerova, což pro mě bylo obrovské uznání.
Proč? Vždyť vás kdysi v Púchově trénoval.
Jako trenér mě inspiroval, otevřel mi svoji kuchyň, ochotně poradil. Jaký tréninkový režim zvolit, když hrajete poháry, jak rotovat hráče, proč a jak střídat. Pavel dokázal obdivuhodné věci. V českých poměrech vytvořil tým, který konkuroval Evropě.
Kde jste se ještě učil, jak dělat fotbal?
Třikrát jsem byl v Ajaxu, v Arnhemu, v Schalke. V Žilině jsem měl ve smlouvě, že mi každý půlrok umožní jednu stáž.
Co na to doma? Když jste mohl být s dětmi, utíkal jste za studiem.
To bylo nejtěžší. Hlavně dcera se ptala: Proč zase musíš pryč? Protože fotbal. Toužil jsem být lepším trenérem a flinkal jsem tátovství. Měl jsem fotbalem hlavu zasekanou, takže i kdybych zůstal doma, čas strávený s dětmi by nebyl tak intenzivní. Muselo mi dojít časem: nezáleží na množství, ale na intenzitě.
Žilinský majitel Antošík se nestavěl na zadní?
Naopak. Byl z toho nadšený! Jen jsem chtěl, aby mi to umožnil. Abych tréninky nesledoval povrchně z tribuny. Potřeboval jsem být in, uvnitř procesu, poznávat detaily. V Dinamu Záhřeb mě třeba přijal Zoran Mamič, bratr klubového majitele, a za chvíli pochopil, že se opravdově zajímám. Nakázal mládenci z akademie: Všechno mu řekni! Rozumíš? Všechno!
A?
Vytvořil pro mě powerpointovou prezentaci na dvě a půl hodiny. Vysvětlil mi, proč má Dinamo úspěch.
Proč umí vychovat mladé hráče, které pravidelně prodává za stamiliony?
Fotbal je zábava i byznys. Dávají reálnou šanci mladým hráčům, které si nejdříve sami připraví v akademii podle vlastní filozofie. A když máte úspěch, máte peníze. Tak pracují v Dinamu.
Vy taky připravujete hráče pro zajímavé přestupy. Škriniar (Inter Milán), Hancko (Fiorentina), Lobotka (Neapol), Bénes (Mönchengladbach), Špalek (Brescia), Mazáň.
Vidíte, Mazáně kdysi nechtěli ani v Senici. Hodili jsme ho do procesu a pak šel do Celty Vigo. A to měl mezitím ještě utrženou achilovku. Ale já se nechci chválit, je to jejich zásluha, jejich rozhodnutí. My jen nabízíme: Chcete na sobě pracovat? Chcete mít šanci na lepší fotbal, hrát pro víc diváků, vydělávat víc peněz?
Kdo by nechtěl.
No právě, jenže nejdřív musíte opustit komfortní zónu. Když odcházel Milan Škriniar před čtyřmi lety do Sampdorie, úpěnlivě mě prosila jeho maminka: Nepouštějte ho! Ještě není připravený! Ale kdyby tehdy ze svého žilinského komfortu nevyskočil, tak by nevyrostl a dnes by nestál přes miliardu.
To říkáte i hráčům Plzně?
Zrovna jsem před nimi použil bonmot: Kdo vás může zastavit ve vašich snech? Jen vy sami!
Slyšeli na to?
Věřím, že ano. Slyší na všechno, když jim to řeknete v pravý čas. Jsou otevření, chtějí naslouchat. Víte, já tu nejsem od toho, abych je udržoval. Chci, aby se zlepšovali. Ve všem. Třeba v přihrávkách.
Pokračování na straně 18