USA: ponorka nese miniatomovky
Bomby třikrát slabší než ta z Hirošimy rozšiřují generálům možnosti – a snižují jaderný práh
Milan Vodička
Radost z téhle nové hračky pro hochy v khaki by měl asi hlavně dr. Divnoláska z filmu o tom, jak se naučit nedělat si starosti a mít rád atomovou bombu.
Ponorka se jmenuje Tennessee, pluje teď někde na hlídkové plavbě v severním Atlantiku a veze revoluci v teoriích o jaderné válce.
Na palubě má úplně nový typ mezikontinentálních balistických střel. Jsou jako špendlíky.
Mají jedenadevadesátkrát menší sílu než nejtěžší jaderné hlavice odpalované z ponorek.
Když ty staré obrovské hlavice vybuchnou, je to, jako by explodovalo třicet Hirošim naráz.
Když vybuchne špendlík, který teď přináší revoluci, je to jen třetina hirošimské bomby.
Ale revoluci, kterou přináší, asi nikdo zrovna nevítá, protože snižuje práh nukleárního úderu.
Už není tak nepředstavitelný. Generály by mohl pěkně svrbět prst na jaderné spoušti. Síla není tak ničivá, nezvratná a absolutní. Tedy jak se to vezme. Třetina Hirošimy je pořád docela síla. Na umělém trenažéru, který lze najít na internetu, by odpálení takové „menší“atomovky na Starém Městě v Praze okamžitě zabilo 13 540 lidí a 27 000 zranilo, pokud by vybuchla na zemi. Kdyby explodovala ve vzduchu, což je efektivnější, tudíž plánovanější, bylo by mrtvých 23 120 a raněných 70 000.
K čemu něco takového vojáci vlastně potřebují, když už desítky let mají mnohem působivější zbraně? Vojenský pokrok obvykle znamená vymýšlení stále hrozivějších zbraní, ne mírnějších.
Pro miniatomovky existují dva důvody, tedy aspoň podle stratégů.
První je docela pochopitelný. Atomovka, pokud je silná, je v podstatě nepoužitelná. Je jen k odstrašení: pokud ty zkusíš zničit mě, zničím já tebe. Za studené války to fungovalo. Ale po celou dobu muži s lampasy litovali, že nemají něco maličkého atomového, čím by zničili třeba jen letiště nebo štáb nebo pivovar, aby dali nepříteli ránu, ale aby to současně nebylo tak zdrcující a plošné, takže by neriskovali jadernou odvetu. Prostě atomové bodnutí. Existovaly sice jaderné miny dopravované pěšáky, kteří by se slavně rozplynuli na atomy po skvělém splnění úkolu, i jaderná děla, ale to bylo něco jiného.
Druhým důvodem jsou Rusové. Vyrábějí to taky. Chtějí tím případně odstrašit konvenční síly NATO. Zastavit je v rozběhu, aniž by riskovali zničující jadernou výměnu. Ale jaderná logika, kterou pěstoval dr. Divnoláska, říká, že co má nepřítel, musím mít taky.
Kromě toho stále víc divných států, třeba KLDR, se pokouší o jaderné zbraně. Nejsou tak disciplinované, jako byly za studené války USA a SSSR. Kdyby se chtěly pokusit o odpálení jaderné střely, špendlíkový úder by je zastavil v zárodku a včas. Jenže kde je hranice mezi preventivním úderem v poslední chvíli a prvním úderem po zfalšované zámince, třeba že Saddám má a užuž chystá zbraně hromadného ničení?
Vyvíjejí se prý i hlavice padesátkrát menší než ta hirošimská, což by práh nasazení ještě snížilo.
No jo, Trump... Ale kdepak: USA s vývojem těchto zbraní začaly za prezidenta Obamy.