Ti, kteří nahradí úspěšnou generaci
Boom biatlonu po roce 2013 zrodil první vlnu mladých medailistů
Tomáš Macek
Ondřeji Mánkovi je 18 let. „Když jsem před startem nervózní, uklidní mě myslet na blbosti,“říká. Před startem sprintu v Lenzerheide přemýšlel o tom, že po návratu domů upeče cheesecake. Načež si jel pro další stříbro. Celkem vybojoval na mládežnickém mistrovství světa biatlonistů v kategorii dorostu (do 19 let) stříbrné medaile hned tři, ze sprintu, stíhačky i s chlapeckou štafetou.
Jakub Štvrtecký přidal další stříbro ve sprintu juniorů (do 22 let). Češi vezli domů čtyři medaile. Víc jich získaly jen tři biatlonové velmoci: Norsko, Rusko a Francie.
Také devatenáct umístění v Top 10, nejvíce v historii, má vypovídající hodnotu. V kolektivní síle se Češi v chlapeckých závodech řadili hned za Nory. Není divu, že šéf svazu Jiří Hamza tvrdí: „Pro nás je tahle generace světlem na konci tunelu. Její výsledky nejsou dílem náhody, ale produktem systému.“
Jsou zároveň i prvním produktem nárůstu základny vyvolaného biatlonovým boomem po roce 2013.
„Mnohem masivnější základna a investice, které jsme pak vložili do trenérů mládeže a materiálu, by se měly projevit,“věří Hamza.
Zatím se to daří hlavně v kategorii chlapců. Silná generace juniorů Štvrteckého, Karlíka, Horniga a dorostenců Mánka či Marečka probouzí naději, že by mohla napodobit někdejší slavnou medailovou partu Moravce, Šlesingra a Soukupa.
„K tomu směřujeme. Abychom měli zase silný tým, a ne jen jednotlivce,“říká sportovní ředitel Ondřej Rybář. „Před těmi kluky je fůra práce, ale potenciál mají.“
Jak komplikovaný je přechod z mládeže do dospělých, o tom by mohl vyprávět dlouhý zástup mladých, a nejen z Česka. Málokdy se zopakuje juniorské mistrovství světa z roku 2013, kde kralovalo trio Laura Dahlmeierová, Johannes Bö,
Alexander Loginov, které se vzápětí prosadilo i mezi dospělými.
Mnohem více je případů nenaplněných nadějí juniorských hvězd.
Letošní české mládí se zatím nemůže chlubit ani tak velkými sbírkami medailí z juniorského mistrovství světa, jaké měli v minulosti Michal Šlesingr (1-4-2) a Veronika Vítková (2-2-0). Ovšem s přibývajícími léty se mohou prosazovat víc a víc, zvlášť při silné konkurenci v týmu. Tak rostla kdysi Gabriela Koukalová, která skončila na juniorských šampionátech v individuálních kláních nejlépe osmá a mezi ženami začala zářit až v 23 letech.
Současná dospělá reprezentace prochází přechodným obdobím, kdy ztrácí pozice ve špičce. Michal Šlesingr končí, Ondřeji Moravcovi je 35 let, Veroniku Vítkovou vyhnal z tratí únavový syndrom, muži hledají rychlost, ženy přesnost. Markéta Davidová umí jezdit o stupně vítězů i končit v hloubi pole.
Mládežnická bilance ze švýcarského Lenzerheide je tudíž příslibem podobného okysličení reprezentace, jakým po několika šedivých letech nedávno prošli Švédové.
Štvrtecký už v této sezoně boduje i ve Světovém poháru, v němž nejlépe dojel šestnáctý. „Dlouho jsme neměli juniora, jakým je on – že přijde do svěťáku a hned je platným členem štafety,“připomíná Rybář. „Přinejmenším tak sbírá zkušenosti se závodními situacemi. Učí se, kdy odložit ránu, kdy zariskovat.“
Bude jen přínosné, pokud si v závěru sezony dospělý pohár řádně osahají také Hornig a Karlík.
Totéž platí pro dvě dívky s iniciálami TV, Terezy Voborníkovou (19) a Vinklárkovou (21). Ta první byla loni vicemistryní světa dorostu, ale letos jí Lenzerheide střelecky nevyšlo podle představ. Ta druhá „rozkvétá“poté, co jí odoperovali mandle. Díky tomu až letos zažívá sezonu bez zdravotních komplikací a ve Švýcarsku vyválčila 5. a 6. místo.
Odměnou by pro Vinklárkovou mohla být nominace na dospělé mistrovství světa v Anterselvě. Další krok v obměně týmu, pro kterou nastal nejvyšší čas.