Malá, menší, nejmenší Velká Británie
Kamila Struhy, editora MF DNES
Británie si splnila svůj sen. Konečně se podle premiéra Borise Johnsona vyvázala z osidel Evropské unie a může si vše dělat podle svého. Stoupenci brexitu však při svém úsilí trochu přehlédli, že se jim ona Velká Británie pořádně politicky zmenšila. Z vyššího muže, nebo abychom byli genderově vyvážení ženy, se stane po odchodu z EU trpaslík/trpaslice, i když mu/jí stále zůstalo cenné prestižní místo v Radě bezpečnosti.
Boris Johnson možná právě proto, aby v zahraničních vztazích udržel zdání dřívější velikosti, plamenně hřímá, že se jeho země nechce vzdálit Evropě, že do ní stále patří, ale chce jet po vlastní cestě bez omezení, na které si sama rozhodne, jaká pravidla budou platit a jaká ne.
Jenže nemůže očekávat, že ho teď ti, na které dříve v Unii útočil, budou přijímat s otevřenou náručí a předloží mu na táce podmínky obchodní smlouvy, které si sám vysnil. Tedy bez složitých pravidel a s nízkými cly. A k tomu se všechny s pokerovou tváří snaží přesvědčit, že je stále ochoten odejít z EU bez dohody, pokud se mu návrhy Unie nebudou líbit. Británii by to však pořádně zabolelo, přece jen členské státy Unie jsou významným obchodním partnerem, který by se jen složitě nahrazoval.
Johnson totiž už dávno neřídí státní SUV a nevládne světu jako jeho předchůdci v 19. století, ale jen obyčejného sedana bez pohonu na všechna čtyři kola a po cestě do prudkých kopců po děravých silnicích to bude mít složité.
Na druhou stranu by byla obří chyba, kdyby se Unie začala chovat jako rozmazlený spratek, kterému právě někdo ukradl oblíbenou hračku, a tak se mu bude mstít a dělat mu škodolibosti. Protože EU Británii, jakkoliv „malou“, potřebuje, protože je součástí Evropy a musí se nějakým způsobem podílet na rozhodování o starém kontinentu.
Nejen v otázkách obrany, ale i v otázkách zahraniční politiky.
A Evropská unie potřebuje Británii i obchodně, protože v době, kdy jakékoliv mávnutí motýlího křídla nebo rozšíření viru chřipky dokáže rozkolísat akciové trhy, si obchodní spory nikdo přát nemůže. A to nezmiňuji významný export, který míří nejen z Česka na ostrovy.
Británie samozřejmě nikdy nemůže dosáhnout statusu Norska, které sice není členem EU, ale má skvěle nastavené podmínky obchodní smlouvy. Přebírá totiž standardy EU, tedy něco, co Boris Johnson zuby nehty odmítá. Může však dostat podmínky podobné těm, které má Kanada. Jen si musí uvědomit, že podobné dohody mají stovky stran, takže se na nich pracuje dlouho. Někdy roky. Johnson tvrdí, že tolik času nemá. Možná však bude muset upravit svůj názor. Na změny názorů je expert, což není výtka, pokud to pomáhá zemi, které sloužíte. Takže to nakonec pro něj může dopadnout dobře.
Výpadek obchodu s EU by však nahradil jen těžko, i když má Británie nadstandardní vztahy se svými bývalými koloniemi. Nové trhy se hledají složitě. Krom toho všude číhá sebevědomá Čína. A ona vysněná smlouva s USA o volném obchodu, kterou s takovou pompou nabízí Donald Trump, je pouhou vějičkou. Ve Washingtonu se americký prezident jen hlasitě směje, jak se Británie vyvázala z EU a on si na ní teď pochutná a vnutí jí své podmínky obchodování, na kterých vydělají jeho voliči nejen ve farmářských oblastech. Británie se totiž po odchodu z EU opravdu zmenšila.
Možná však Johnson hřímá proti EU právě proto, aby si do budoucna připravil omluvu, kdyby se mu nepodařilo dotáhnout do úspěšného konce obchodní dohodu s ní. Protože potom musí ukázat na viníka. Jenže pak by se Británie zase o kus politicky zmenšila.