Slávistická reality show
Víc než milion zhlédnutí, cena iDNES.cz pro dokument roku. Jak vznikla Totální sezona?
Troufli si na něco, co v Česku ještě nikdo nezkusil. Fotbalovou kabinu prošpikovali kamerami, život v týmu sledovali minutu po minutě a fanouškům přiblížili historické momenty z bezprostřední blízkosti.
Výsledek? Tvůrci Totální sezony, osmidílného seriálu o fotbalové Slavii, si před týdnem v hlasování čtenářů iDNES.cz vysloužili cenu pro dokument roku: v konkurenci nové řady populárních Manželských etud nebo snímků o prezidentu Benešovi či Národním divadle.
„Moc nás to těší, asi jsme v českém prostředí vytvořili něco výjimečného. I když vůči ostatním nominovaným mi to přišlo až nefér, protože na rozdíl od nich máme v zádech tisíce fanoušků,“uvědomuje si Michal Býček, tiskový mluvčí klubu a spoluautor dokumentu, jehož při rozhovoru doplnil další z tvůrců, Petr Končal.
Když jste se do natáčení pouštěli, napadlo vás, co se podaří?
Býček: Vůbec. Původně jsme ani neplánovali seriál, spíš hodinový dokument o jarní části. Nakonec to trochu nabobtnalo – na osm dílů.
Proč?
Končal: Všechno se zlomilo postupem přes Sevillu.
Býček: Skákali jsme po sobě v kabině a v euforii řvali: Ty vole, to nebude film, to musí být seriál! A už nás to nepustilo, i když to byla hektika a jeden z dílů jsme dostřihávali dvě hodiny před premiérou.
Kde to celé začalo?
Býček: Před rokem v zimě jsme na soustředění ve Španělsku poprvé měli kameramana. Petr se k týmu hodně přiblížil, sezona byla rozjetá na historický úspěch, tak mě napadlo, proč to nevyužít víc.
Museli jste přesvědčovat šéfy?
Býček: Slyšeli na to, i když filmování pochopitelně stojí dost peněz. Ale i díky tomu, že místopředseda představenstva Tomáš Syrovátka pochází z novinářského prostředí, uvědomovalo si vedení, jak je důležité dokumentovat úspěchy. Jemu a šéfovi klubu Jaroslavu Tvrdíkovi patří dík. Dostali jsme zelenou a od jara mohli točit, i když na začátku jsme ani přesně nevěděli, co vznikne.
Končal: Když už jsme si později řekli, že to bude seriál, chtěli jsme mít díly dvacetiminutové. Jenže třeba právě po Seville jsem měl natočených 40 hodin. Bylo by škoda to osekat a nepředat dál.
Čím to, že jste v součtu už výrazně překročili milion zhlédnutí?
Býček: Přišli jsme s něčím, co v Česku do té doby nebylo. Co bychom za to dali, kdyby existoval třeba podobný dokument z památné sezony 95/96, z kabiny se dochovalo pár útržků na VHS. Věděli jsme, že díky realizačnímu týmu, který teď ve Slavii je, máme ideální podmínky. Nebojí se novinek, jsou otevření, to samé platí i pro hráče.
Ale původně nevěděli, že budou mít kamery v kabině, ne?
Býček: Trenérovi Trpišovskému jsme to říkali, ale měl tolik práce, že tomu moc nevěnoval pozornost. Samozřejmě pak chvíli trvalo, než si on i hráči na kamery zvykli.
Končal: Nejdřív jsem občas slyšel: Co tu natáčíš? Mazej s tím pryč! Hráčům se na kameru nechtělo, když jsem se přiblížil, ztichli. Postupně se to úplně otočilo, najednou sami volali: Hele, pojď sem, natoč tohle... Začali dělat srandu.
Býček: V době, kdy jsme začínali, už byl venku dokument All or Nothing, který natáčel Manchester City. Když jsem ho lidem z klubu ukazoval, viděl jsem, že jsou pro. Jako by si řekli: Když to zvládli Guardiola a spol., tak my taky.
Neměli jste v ničem zábrany?
Býček: V posilovně nebo na tréninku je natáčení v pohodě, tam jsou hráči zvyklí. Ale v kabině nebo na přípravě u videa to bylo citlivé.
Končal: V začátcích to pro ně bylo narušení osobní zóny. Cítili se bezpeční ve svém světě, kam kamery nesmějí. A já jim tam začal lézt.
Býček: Jako bys je přišel natáčet domů. Kabina je jejich obývák. Takže jste cítili, že prolamujete tabu?
Býček: Samozřejmě, to bylo nejtěžší. Věděli jsme, že je důležité, aby kluci postupně kameru přestali vnímat. Aby Petra nebrali jako vetřelce, ale jako součást týmu. Proto jsme chtěli pracovat v úzké skupince, žádné velké štáby nebo agentury. Hráči vám musí bezmezně věřit.
A trenéři?
Končal: Zažili jsme jediný zádrhel: když se na jaře prohrálo v Plzni. Chtěl jsem jít točit do kabiny a cestou narazil na kouče Trpišovského. Nemusel nic říkat, jen na mě koukl a bouchl dveřmi. Ale já tam za každou cenu chtěl mít i emoce po porážce, nešli jsme jen za úspěchem.
Takže?
Končal: Stoupl jsem si za dveře a natáčel dál. I přes stěnu bylo celkem dobře slyšet, co říká. (smích)
Býček: U téhle scénky jsme se dohadovali. Já tam ten záběr nechtěl, Petr a ostatní autoři za něj bojovali. Pak mi došlo, že měli pravdu. Bylo to syrové, opravdové. A i trenér začal na dokument koukat jinak.
Končal: Od té chvíle už mě nikdy nevyhodil, důvěřujeme si a s natáčením není problém. Už mě berou úplně v klidu.
Museli jste se v něčem krotit?
Býček: Nenatáčet extrémně citlivé věci, aby se hráči nebáli, že je někdo zneužije.
Končal: Dost jsme zápasili s pověrčivostí realizačního týmu. V závěru loňského podzimu, kdy jsme ještě nenatáčeli, jsem logicky nebýval na předzápasové přípravě. Vyhrávalo se, takže trenéři na jaře nechtěli nic měnit a říkali: Tam nesmíš, porušili bychom něco, co je zažité.
Býček: Když pak natáčení povolili, modlili jsme se, aby se neprohrálo. A nakonec se to celé otočilo. Třeba jsme ani nic točit nepotřebovali, trenéři sami přišli a nařídili: Minule tady Petr byl, udělali jsme tři body, tak ho tam musíme mít znovu!
Do kabiny jste nainstalovali i malé kamery. O nich hráči taky věděli?
Býček: Nejdřív jsem to probral s radou starších, pak jsem šel ke každému zvlášť: Máš tam kameru, máš tam mikrofon, ale chovej se jako obvykle. Věděli, že když se něco nebude hodit, vystřihneme to. A někdy nás právě malé kamery zachránily.
Končal: Třeba před domácím zápasem se Sevillou. Trenér měl památný motivační projev, jeden z nejsilnějších momentů celé Totální sezony. Kluci se mnou ještě nebyli úplně sžití a já sám jsem si tam taky netroufl v takovou chvíli jít. Nechtěl jsem jim tu bublinu propíchnout.
Tím, že vás časem přestali vnímat, si také nehlídali, kdy jim ujede ostřejší výraz. Hodně jich v dokumentu zůstalo.
Býček: S vulgaritami jsme trochu bojovali, protože nám docházelo, že se budou dívat i děti. Ale i díky nim je seriál opravdový, bez příkras. Kdo někdy hrál nějaký kolektivní sport, ví, že v kabině to není jako v knihovně nebo v klubovně Rychlých šípů.
Ale střihat jste museli hodně.
Býček: Jako první jsme hotové díly pouštěli asistentovi Jardovi Köstlovi – abychom se ujistili, že neprozrazujeme know-how trenérů. A občas bylo potřeba vyhodit některé vyhrocené situace: druhého asistenta Zdeňka Houšteckého už teď hodně lidí zná, ale tehdy na něj možná ještě svět nebyl připravený. (smích)
Končal: Samozřejmě bylo těžké hlavně dát všechno do kupy. Na velké evropské zápasy jsme měli čtyři pět kameramanů, vybrat správné záběry nebyla legrace. A když jsme třeba chtěli udělat scénu s dronem, jen její plánování včetně získání povolení zabralo půl dne.
Býček: Tím, že jsme pracovali v malé skupince, kterou pohánělo nadšení, bylo všechno jednodušší.
Končal: Vypravěče příběhu jsem třeba našel u holiče. Zmínil jsem se, že hledáme někoho s výrazným hlasem, a on mi doporučil dabéra Marka Holého – shodou okolností slávistického permanentkáře.
Co bylo nejsložitější?
Býček: Červen a červenec, závěrečné týdny práce. Jeli jsme nonstop, po nocích. Pomáhala nám spousta nadšenců a lidí z klubu, ale to nejdůležitější jsme odpracovali ve čtyřech: obrovský kus práce udělali druhý kameraman Marko Iglič a Honza Barák, kamarád, který pochází z filmařské rodiny.
Jako vy – váš otec má doma dva České lvy za nejlepší scénografii. Pochválil vás?
Býček: Táta moc nechválí, ale byl jsem rád, že i když nemá k fotbalu vztah, přišel s celou rodinou na premiéru posledního dílu do kina v Hostivaři. Viděl jsem, že měl radost, že jsem k filmu taky přičichl.
Budete pokračovat?
Býček: Plány máme. Poté, co jsme hráli Ligu mistrů, na to fanoušci asi i čekají. A až po nás za dvacet let budou v klubu jiní, vzpomínku budou mít po ruce. To je fajn pocit.