Když na Sněžce řádí vichřice
Osm let tráví Dalibor Blaha polovinu svého času v poštovně na vrcholu Sněžky. „Několikrát už se mi stalo, že jsem musel zachraňovat turisty,“říká.
Když rodina Blahových před osmi lety koupila Českou poštovnu Anežka na vrcholu Sněžky, tehdy třicetiletý Dalibor Blaha netušil, do čeho jde. Obchodník ze 150 kilometrů vzdálené Moravské Třebové rychle zjistil, že se neobejde bez vybavení do extrému v batohu. „Někteří lidé Sněžku podceňují, ale je to paní hora. Za dobu, co jsem tady já, tu každý rok průměrně jeden člověk zemře,“říká správce poštovny, kterou rodinná firma nyní prodává. „Chceme se vrátit zpátky do nížin,“dodává.
Pocházíte z Moravské Třebové, to není úplně blízko, kdy jste se poprvé dostal na Sněžku?
Poštovnu máme od listopadu 2011, ale poprvé jsem se tam ocitl asi pět let předtím. Na Sněžku jsem jel pracovně. Vyrábíme suvenýry a drobné upomínkové předměty pro hrady, zámky, infocentra po celé republice i půlce Slovenska, takže objíždím všechna turisticky atraktivní místa.
Proč jste si pořídili poštovnu?
Táta chtěl na důchod chalupu na horách, ale netušil jsem, že bude na nejvyšším bodě v republice (smích). Tehdy se naskytla příležitost, tak jsme ji využili. Paní Skrbková, která poštovnu vybudovala, ji nechtěla prodat komukoliv. Nabídky měla, ale nešlo jí o peníze. Chtěla předat své poselství někomu, kdo ho bude dál šířit.
Jaké poselství?
Dělat to s dobrým pocitem pro lidi, kteří si toho váží, kteří se za námi vracejí.
Když jste poprvé přišel na Sněžku, byla to velká životní změna?
Mé cesty po republice musely ustoupit. Většinu času teď trávím na Sněžce. Jsem tam v podstatě každý týden, za měsíc to je čistého času asi 14 dní.
Vzpomenete si na své pocity v prvních týdnech?
Byly velice smíšené. Vůbec jsme nevěděli, do čeho jdeme. Začínali jsme v listopadu, v době odstávky lanovky. Dva nebo tři metry sněhu kolem baráku jsme měli každý rok, ale tehdy byla extrémní zima, která se zopakovala až vloni. Neměli jsme u sebe žádné vybavení na extrémní situace. To jsme si však pořídili velice rychle, včetně maček, sněžnic i jisticího lana, které jsme s sebou poměrně dlouho tahali. Když jsme ještě neměli horu osahanou, dostávali jsme se v mlze do situací, kdy jsem stál u jedné tyče (horského značení – pozn. red.), kolega vzal lano a šel hledat další. Když ji našel, šel jsem po laně za ním. Zažili jsme věci, které jsme v životě neviděli. Neodradilo nás to a posouvali jsme se krůček po krůčku v dovednostech nahoru, až nás nerozhodilo vůbec nic.
Takže lanovkou asi nahoru pokaždé nejezdíte.
Ono když fouká 100 kilometrů za hodinu, tak lanovka nejezdí. Přednedávnem nejezdila z Růžové hory (mezistanice – pozn. red.) nahoru několik dní, tak jsem se svezl tam a dál šel po svých, bez ohledu na počasí či denní dobu.
Jak dlouho vám výstup trvá?
Jsou borci, kteří jdou trasu z Pece pod Sněžkou přes Obří důl hodinu a 15 minut i se 40 kily na zádech. Šel jsem to několikrát bez batohu a mám čas kolem dvou hodin.
Jak nahoru dopravujete zásoby, když má lanovka výpadek?
Snažíme se navozit maximum zásob lanovkou, ale někdy se stává, že kvůli větru nejede i dva týdny. Přitom nahoře může být extrémně hezky, lidé to vidí na kamerách, a tak přijdou. Když se zásoby začínají tenčit a lanovka pořád nejede, řešíme to nošením zásob v krosnách. Máme i malou skupinku nejvěrnějších srdcařů, jako jsme my. Když je nejhůř, vím, že druhý den po zavolání vynesou 30 či 40 kilo. Jsou pomalu dotčení, když jim člověk nabídne polévku a párek, penězi bych je urazil.
Kolik lidí se o poštovnu stará?
Mimo hlavní sezonu to zvládáme asi v 6 lidech a v hlavní sezoně asi v 10 lidech. Základní podmínkou je, že musí být schopní vylézt z Růžové hory na Sněžku bez ohledu na počasí.
Když má lanovka na jaře a na podzim měsíc odstávku, chodí nahoru denně?
V tu dobu jsem tam většinou já. Přijedu třeba na týden a pak jdu dolů. Zaměstnanci tam také někdy přespávají. I v době odstávky však jede takzvaná servisní kabinka. Chlapi z lanovky se potřebují dostat na horní stanici, tak nám jednoho zaměstnance v určený čas vyvezou a odpoledne zase svezou.
Jak často nahoře na poštovně spíte?
Když tam jsem, tak tam spím.
Máte tam zázemí, nebo rozbalíte karimatku pod pultem?
Dole pod hlavní terasou máme sklady, technickou místnost a malou místnost pro obsluhu. Nic nám tam v podstatě nechybí, jsou tam dvě postele, ekologický záchod, televize i internet. I teplo.
Když mluvíte o teple, na Facebooku Sněžku často nazýváte Zimohradem.
Váže se to k seriálu Hra o trůny. Miluju ho, sám bych na to jméno asi nepřišel. Při průměrné celoroční teplotě na Sněžce 4 stupně nad nulou je tento název více než příhodný.
Kde nahoře berete vodu a co topení?
Je tam vodojem, ale v extrémních mrazech musíme chodit s kanystry k lanovce. Topíme elektřinou. Samozřejmě to není jednoduché. Poštovna se vytápí hlavně v noci, kdy je zaizolovaná. Když nám přeje přes den sluníčko, tak tam teplo je, ale když fouká opravdu fest, není to snadné. Od podzimu do jara bez problémů zažijete týden, ve kterém jsou nahoře jen čtyři slunečné hodiny. A neuvidíte západ slunce.
Chodí se tam lidé často dívat na východ nebo západ slunce?
Ano, hodně. Chodí pravidelně bez ohledu na roční období a počasí. I v zimě tam lidé bivakují.
Na vašem Facebooku jsou často vidět fotky turistů, kteří kempují za zákazovými značkami a nechávají tam odpadky.
To by bylo na knížku. Na Sněžku chodí dva typy lidí – turisti a neturisti. Naštěstí v zimě jsou to hlavně ti první. Můj kamarád třeba přijde, dostane párek v rohlíku, a přestože má vedle sebe koš, papír od párku do něj nevyhodí a dá si ho do batohu. Řekne mi, budeš toho dolů tahat dost. V létě bohužel převládají neturisti, po kterých zbývají ty odpadky, protože lanovka nahoru vyveze kohokoliv.
Jaký byl váš nejsilnější zážitek ze Sněžky?
Když jsme se s kolegou Martinem Homolou minulý rok ztratili.
Vždyť jste tu byl už sedm let.
Byla to kombinace velice špatného počasí a chybějícího tyčového značení. Foukalo tak, že ani horská služba nemohla stihnout upravovat značení. My měli před poštovnou 6,5metrovou návěj a nafoukávalo to až 2 metry sněhu denně. Člověk šel na Sněžku, za dvě hodiny dolů a byla to úplně jiná cesta. Tehdy jsme se ztratili v bílé tmě. Zpět na cestu nás po telefonu navigovali členové horské služby, kteří nám šli z Růžové hory naproti.
Co vás zachránilo?
Byli jsme připraveni. Já i kolega Martin jsme měli vynikající oblečení i nabité telefony. Stáhl jsem si aplikaci Záchranka a pod kuklou na hlavě měl handsfree, abych nemusel vytahovat telefon. To dělám standardně. Nosím deset kilo navíc. Náhradní bundu, dvě čepice, dvoje rukavice, protože ty vám to odfoukne jako nic.
Kolik turistů je takto vybavených?
Někteří vůbec nevědí, do čeho jdou. Většinou Poláci, i když s nimi jinak mám dobré zkušenosti. Naprosto běžně chodí v lednu v teniskách, teplákách, ženy v kozačkách. Prostě síla. I někteří Češi jsou nepřipravení, říkají si, je to jen nějaká Sněžka v Česku. Chodí v riflích, teniskách, kotníkových botách, bez náhradního vybavení, posílení alkoholem, bez čelovky.
Co vás Sněžka naučila?
Posunula moji hranici pokory a respektu, hlavně k přírodě.
Jaké jsou noci, když kolem vás na Sněžce jen fouká vítr?
Úžasné. A strašně rozmanité. Když fouká z Obřího dolu vítr 150 kilometrů za hodinu a opírá se přímo o zeď, za kterou stojí postel, tak to asi není pro každého. Spousta lidí by tam nedokázala usnout ani se špunty do uší. Já si už zvykl. Nejhezčí je to bez turistů. Když lidé odejdou, člověk má chvilku pro sebe a sedí nad Obřím dolem, to nic nenahradí. Pak ale v létě přijdou neturisti, vezmou flašku alkoholu a čekají na východ slunka. Do šesti do rána vyřvávají a myslí si, že jsou páni světa. To jsem vzhůru třeba čtyřikrát za noc.
Stalo se vám někdy, že jste chtěl jít dolů, ale kvůli počasí jste musel zůstat na poštovně?
Stalo se to mně i zaměstnancům, když počasí výrazně překročilo stanovenou mez a místo 100 kilometrů za hodinu začalo foukat 150 až 170. To se poštovna hýbe ze strany na stranu.
Jaký to je pocit?
Děje se to u horní části budovy. Člověk musí pravidelně kontrolovat napínací lana, ukotvení poštovny, vnitřní spoje. Ale i když je vše v pořádku, budova se opravdu citelně hýbe. Teď už se tomu směji, ale v prvních měsících jsem si říkal sakra.
Už jste někoho na Sněžce zachraňovali?
Několikrát. Běžně se stává, že lidé, vedle kterých někdo zkolaboval, přiběhli, abychom zavolali horskou službu. Někteří Sněžku podceňují, ale je to opravdu paní hora. Za dobu, co jsem tam, každý rok průměrně jeden člověk zemře. Někdy se mi ozvou i kluci z horské služby, že jim volal někdo na vrcholu, abych se po něm podíval. To se stává hlavně ve večerních hodinách. Takovou pomoc bych nikdy neodmítl, beru komplet vybavení a jdu ho najít. Zatáhnu ho do poštovny, dám mu termofólii, zkontroluji základní životní funkce a podám chlapům zprávu. Ti si ho pak přebírají. To se mi stává i třikrát za zimu.
Jaké jazyky kromě češtiny a polštiny zní na Sněžce?
Němčinu tam možná slyším víc než angličtinu. Slyšel jsem i jazyky, které nedokážu identifikovat. Poté, co jsme tam vloni potkali dva buddhistické mnichy v jejich typickém oblečení, už se nedivím vůbec ničemu.
Umíte si představit, že byste na Sněžce delší dobu nebyl, že tam po prodeji poštovny přestanete jezdit?
Představit se dá všechno. Co přijde, to přijde. Nudit se nebudu, toho se nebojím.