Svět podle Wittgensteina
I ve středověku se až na několik papežských dogmat dalo diskutovat o všem. Být myšlenkově v opozici nebylo zločinem a v disputacích a polemikách se ujasňoval obsah pojmů. O časech antiky ani nemluvě. Ale zkuste to dneska, kdy používání rozumu a zkušeností
Obklopují nás různé problémy a my jsme z nich zoufalí. Jenže tohle konstatování není tak jednoduché, jak by se mohlo na první pohled zdát. Rakouský filozof Ludwig Wittgenstein je nesporně jednou z největších osobností moderní filozofie. Pocházel z Kladna, stejně jako já. Jeho rodiče tam vlastnili železárny, které po jeho matce Leopoldě dostaly název Poldi. Moji prarodiče v těch hutích pracovali jako dělníci. Ale to jen tak mimochodem.
S Wittgensteinem mne však kromě Kladna spojuje i stejný pohled na smysl a funkci jazyka. Jedna z jeho slavných tezí říká, že hranicemi našeho světa jsou hranice našeho jazyka. To, co nedokážeme pojmenovat a definovat, to nevnímáme, a proto to pro nás nemá žádný smysl, i kdyby to reálně existovalo. I když se ve středověku měnilo klima jak na běžícím pásu, žádný člověk se netrápil procesem klimatických změn, protože ho nedokázal myšlenkově uchopit, a z hlediska jeho vnímání reality tedy vlastně neexistoval.
Tuhle Wittgensteinovu tezi bych si dovolil parafrázovat tvrzením, že hranice našeho dnešního světa jsou často utvářeny informacemi z médií. Svět je podle Wittgensteina složitější v představách těch, jejichž komunikační schopnosti jsou díky vzdělání a životní praxi komplexnější než lidí, jejichž jazyk nedokáže pojmenovat a vnímat složité jevy. Náš svět je světem postojů, které nám předkládají nejrůznější zájmové skupiny, od politických až po velké ekonomické hráče. Čím méně používáme rozum a zkušenosti z praxe, čím hůře ovládáme jazyk a známe jen hesla, tím méně rozumíme světu, který nás obklopuje.
Koho vyhodit z knihovny
Dnešní společnost se zjevně nedokáže shodnout na většině elementárních postojů, neboť díky jazyku a schopnostem jim každý přisuzuje úplně jiný obsah. Vezměte si třeba takový pojem demokracie, jak je chudák cupován a jak se jím zaštiťuje kdeco. Podstatou demokracie by mělo být nejen právo vyjádřit svůj názor, ale současně nedenuncovat názory protichůdné, schopnost respektovat a v určité míře se podřídit postojům většiny. Tak fungovala demokracie po staletí a byla ikonou moderního evropského politického myšlení. Snad nejpragmatičtěji tohle vyjádřil francouzský myslitel Voltaire v 18. století: „Nesouhlasím s vámi, ale udělám vše pro to, abyste svůj názor mohl obhajovat.“
Kdeže jsou časy osvícenství a klasické buržoazní demokracie! Když jsem publikoval teoretickou úvahu o demokracii v souvislosti s demonstracemi, které žádaly ve jménu demokracie svrhnout demokraticky zvoleného premiéra, snesla se na mou hlavu kromě kladných ohlasů i sprška nenávisti. Nešlo o polemiku, ale o pro mne nepochopitelné výlevy. Kdosi mi třeba poslal balík mých knih s tím, že jsem tím článkem dokázal svou hanebnost, a proto vyřadil mé historické detektivky ze své knihovny.
Po vydání románu Kronika zániku Evropy mi zase jistá čtenářka napsala, že se jí nelíbí postoje některých mých postav, a proto hned, jak tu knihu dočte, ji prodá. Obdržel jsem i peprnější reakce. Jistý kritik, známý třeba svými nevybíravými útoky na Karla Gotta, nadepsal svůj vzkaz slovy, která tu ani nemohu citovat. Podobně, jen poněkud jemnějšími výrazy, mne znectila některá média. Jak jsem pochopil, vše, co si dovolí kritizovat jejich demokratické představy o světě, je nedemokratické.
Přemýšlel jsem, jaká je spojitost mezi vyjádřením nějakého názoru a tím, co člověk dělá (zvláště pokud není politik). Duševní obzor některých lidí jako by se nějak zplošťoval. Vezměte si, jak bych vypadal, pokud bych do kontejneru vyhodil všechna CD s hrami Járy Cimrmana jen proto, že pan Zdeněk Svěrák má na dnešní dění jiné názory než já. Pokud bych měl potřebu mu jeho názory vyvracet, pak bych se o to třeba pokusil, ale to neznamená, že si nebudu i nadále život zpříjemňovat jeho tvorbou. Vážím si toho, co jako autor udělal.
Ke svým postojům člověk dojde během života, to není neměnná počítačová matrice. Pro každého z nás mají stejné události jiný význam, jinou hodnotu. Co je úspěchem jednoho, může být neúspěchem druhého. Tak to prostě v dějinách je. Žij a nech žít.
Barikáda o jedné straně
Také jsem se dočetl, že jsem Babišův pohůnek (asi proto, že publikuji v MF DNES). Zkuste se nad tímhle tvrzením zamyslet. Pokud napíšete názor ve prospěch někoho, jste pohůnek? Jak by vůbec šlo formulovat úvahy nikoli podle svého přesvědčení, ale v něčím žoldu? Každý své názory musí někde publikovat. Většina médií je přitom v rukách několika mediálních magnátů. Takže primitivně řečeno Babišovým pohůnkům spílají pohůnci pana Křetínského a Bakaly, a těm všem pak pohůnci veřejnoprávní, za nimiž stojí kdovíkdo. Bože můj, to jsme klesli tak hluboko? Copak nejsme schopni hovořit o problémech a jediné, co nás napadne, je ostouzet autory?
Proto jsme si vytvořili škálu slov, abychom tohle pojmenovali (vidíte, a zase jsme u Wittgensteina). Třeba krásné slovo „kontroverzní“. To je člověk, který hlásá něco jiného, než by daný komentátor chtěl. Což je vlastně zjednodušené komunistické heslo: „Kdo není s námi, je proti nám.“
Technicky vzato je to pravda, jenže hodnotou naší společnosti by snad na rozdíl od té minulé měla být pluralita názorů a svoboda slova. Za komunismu se humorně tvrdilo, že každý má svobodu projevu, ale v demokratickém kapitalismu má navíc i svobodu po projevu. A tak si říkám, zda vůbec ještě v demokratické společnosti žijeme, protože pokud se projevíte tak, jak se to někomu nelíbí, můžete být veřejně ostrakizován. Tohle zažívá dnes spousta novinářů, komentátorů či autorů, kteří nestojí tak říkajíc na té správné straně barikády.
Z nepochopitelného důvodu se totiž ujalo přesvědčení, že barikáda má jen jednu stranu, kde stojí ti, co mají vždycky pravdu, tedy stoupenci panevropanství a všech modernistických změn. Ti, kteří zůstali na opačné straně, jsou hloupí, zanedbaní, nevzdělaní a hlavně – jsou to nepřátelé. Jenže takhle dělit společnost je cesta do pekla, protože nepřátelé jsou ve skutečnosti jen ti, z kterých si nepřátele děláme v duchu Wittgensteinových teorií ve svých představách my sami na základě omezení našeho jazyka a myšlení.
S názory, se kterými nesouhlasíme, se lidé od antiky vyrovnávali sofistikovanými rétorickými metodami. Znalost rétoriky byla nezbytná k tomu, abyste se mohli pohybovat v lepší společnosti a mohli se zabývat politikou. Antická politická rétorika nebyla ovšem totéž, co dnešní politické žvanění. Bylo to umění, které obsahovalo schopnost srozumitelně a jasně vyjádřit svůj názor (a v první řadě vůbec nějaký mít), ale současně logicky odhalit slabiny v úvahách protivníka a inteligentně je fakty vyvrátit.
Inkvizice 21. století
Umění jazyka a sílu polemiky přijala ve svých počátcích i vzdělanější část křesťanstva a tahle učenost se rozvíjela v klášterech a později na univerzitách. Věřte tomu nebo ne, ale středověká vysoká učení podporovala disputace o konfliktních záležitostech své doby. Na tom se tříbily rozum a logika. Zkuste dnes na univerzitní půdě vést nezaujatou diskusi o tom, co se vládnoucímu establishmentu a studentským radám nelíbí! Jen v disputacích a polemikách se ujasňoval obsah pojmů a být tehdy myšlenkově v opozici nebylo zločinem! Až na několik papežských dogmat se diskutovalo o všem.
Jenže když se zjistilo, že mnohé disputace přesahují rámec víry, nastoupila ve 13. století inkvizice. To byla první velká rána svobodě myšlení. Cenzuru tisku u nás zavedl pražský arcibiskup už ve druhé polovině 16. století. A když se konečně před třiceti lety cenzura zrušila, nastoupily jakési samozvané tribunály, které rozhodují, co je správné a co je kontroverzní či dokonce hanebné.
Když před třemi lety napsali někteří komentátoři, že brexit je pro Anglii správná a logická cesta, div je neukřižovali. Vezměte si, co tehdy vykládali zpravodajové ČT z Londýna. Angličané byli v hlasování obelháni, většina národa s brexitem nesouhlasí, a pokud k němu dojde, Anglie padne na kolena, nastane tam hlad a nebudou léky. Takže k brexitu nikdy nesmí dojít!
A tak je to se vším. Kdyby byla povolena pluralita v diskusi, budou nás média veřejnoprávní i ta jiná informovat vždycky o kladech i záporech událostí, ať sami rozhodneme, co je správné a co ne. Jenže nám se předkládá už hotový názor, co si máme myslet. Většinou se vyzdvihuje jen ta stránka věci, která se ideologům skrytým v pozadí líbí či hodí. Jen si vzpomeňte na to, jak se vedou rozhovory s lidmi, kteří mají jiné názory než redaktor, který rozhovor vede! Prostě musíme stát na té správné straně barikády a bít po hlavách ty ostatní.
Vše se dá samozřejmě řešit, pokud vedeme poctivou diskusi a vážíme si i názorů nám nepříjemných. Protože ruku na srdce, lakovat svět narůžovo je to nejhorší, co můžeme pro svou budoucnost udělat. Pokud s pokorou posloucháme protiargumenty, neostrakizujeme opozici a umíme pracovat s fakty a jazykem, je nám lépe. Cítím to sám na sobě. Já těm, kteří mi spílají, nikdy spílat nebudu. Spíše je mi jich líto, protože věřím ve slušnost. V budoucnost bez slepých dogmat a zlobného žvanění, v budoucnost rozumu a tolerance.
Ujalo se přesvědčení, že barikáda má jenom jednu stranu, kde stojí ti, co mají vždycky pravdu.