Julie v hidžábu, Romeo a Frankenstein jsou černoši

Obří americké knižní nakladatelství přehnalo politickou korektnost a svou uvědomělost tak, že to odmítli i ti, jimiž to mělo údajně prospět

Zcela vážně: myslíte si, že uděláte fakt dobrou věc pro posílení sebevědomí černochů, když vydáte knížku, z jejíž obálky na ně bude koukat černý Frankenstein?

Pokud usoudíte, že ne, komsomolci v americkém prodejci knih Barnes & Noble a nakladatelství Penguin Random, což jsou McDonald’s knižního světa, si mysleli pravý opak. Už si ale myslí totéž co vy.

Frankenstein nebyl sám. Nešlo o jedinou knihu, ale o sto titulů klasických románů v „edici rozličnosti“, jak to nazvali. Všechny jsou o běloších, ale měly na obálce hlavní postavy nakreslené jako barevné. Černochy, Asiaty, Indiány a tak. Už nemají.

Jen si to představte: Romeo a Julie, Tři mušketýři, Hrabě Monte Christo, Ostrov pokladů... Dokonce Bílá velryba (ale ta nezčernala, šlo o pleť kapitána Achaba).

K tomu Peter Pan, Alenka v říši divů, Čaroděj ze země Oz a tak dál.

A teď pozor. Každý titul vyšel s pěti „etnickými“obálkami.

A tak Julie Kapuletová byla třeba v hidžábu a líbala se (!) s jakýmsi mladíkem, na druhé obálce byl Romeo Montek jako černoch, na další byl Hispánec. Model je takový, že se musí dostat na černochy, Indiány, Hispánce, Asiaty, muslimy. Jekkyl

(nebo to byl Hyde?) má i turban.

Důvod? Rodiče z barevných rodin konečně budou moci koupit svým dětem knížky, na jejichž obálkách se děti uvidí, a naopak tam nebude běloch, takže se s hrdinou či hrdinkou hned ztotožní.

Taková byla představa. Měl to být příspěvek k probíhajícímu Měsíci černošské historie. Ale dopadlo to stejně formálně jako kdysi příspěvky k Měsíci československo-sovětského přátelství. Dokonce hůř: knížky byly už staženy. Ani nestačily vyjít. Už to odpískali. Protestovali hlavně černoši a zástupci dalších menšin. A měli absolutní pravdu.

Absurdní bylo už to, že černošská holčička, která by chtěla koupit Alenku v říši divů s tím, že se těší na příběh dívky, která je konečně jako ona, na prvních stránkách zjistí, že je to bělošská dívka. Působilo to jako podvod. A jako urážka. Pěkných pár umělců řeklo, že to je literární blackface.

Blackface je americký fenomén, je skoro zločin, když se běloch převlékne třeba na maškarním za černocha. Kvůli historii, ublíženosti i politické korektnosti (kdysi hráli načernění běloši černochy, obvykle hloupé směšné figurky). Reportéři šmejdí v desítky let starých středoškolských ročenkách a ex post odhalují tehdejší „rasisty“, kteří se na plese vyfotili třeba jako zpěvák skupiny Boney M.

Tohle je něco jiného, ale i podobného: „bílá“knížka dostala barevný obličej. A menšiny se logicky ptaly: Proč raději neuděláte něco smysluplného a nevydáte třeba nové černošské či indiánské autory? Nebo africké pohádky? Nebo antologii moderní africké povídky?

Jenže tohle je jednodušší. Formalismem to připomíná československou totalitní praxi, kdy se kvůli závazku či vylepšení posudku formálně změnil nátěr či jméno, ale pod povrchem vše zůstalo stejné.

Někdy za tím byla i opravdová uvědomělost. Ale to je i v Americe. Lidé, kteří podobné rychloakce vymýšlejí, aby bojovali za lepší zítřky, si říkají woke – probuzení, bdělí, uvědomělí.

Tentokrát se však včas probudili ti, jimž to mělo pomoci, a zatrhli to.