Jako v Noemově arše
Tanzanie je snová země, hlavně její národní parky. V kráteru Ngorongoro si člověk připadá, jako by vstoupil do Noemovy archy.
Tomáš Svoboda
Ale my jsme přece Američané!“Pozvedla mírně hlas starší americká dáma, která se spolu se svým manželem musela zařadit do fronty na vízum na keňsko-tanzanijské hranici. Celník si jí samozřejmě všiml a k mému škodolibému potěšení na její poznámku vůbec nereagoval.
Hraniční přejezd je zde moderní a velmi dobře zorganizovaný. Vše běží jako na drátkách: elektronické snímání prstů, dá se tu platit kartou...
Mikrobusem jedu ještě asi hodinu a půl – zhruba sto kilometrů. Večer už jsem v Arushe, v druhém největším městě Tanzanie. Mám tu příjemné ubytování.
Hotel patří místnímu Indovi, s nímž při naprosto skvělé konverzaci povečeřím. Jídlo nemá chybu a víno také ne.
Zhruba půlmilionová Arusha není moc zajímavá, ale je to docela pohodové a bezpečné město. Můj průvodce po Tanzanii je asi čtyřicetiletý chlapík Modi. Jedeme do vzdáleného regionu k Natronovému jezeru, jehož menší část zasahuje i do jižní Keni.
„Tahle cesta se ti jako fotografovi bude moc líbit, uvidíš! Projedeme snad všechny typy africké krajiny,“slibuje. Nelhal. Z asfaltky přejíždíme na cestu prašnou a kodrcavou, ale krajina je nádherná a také se neustále mění. Obrovské baobaby a kaktusy. Baobaby jsou snad nejstarší stromy planety, některé z těch, které míjíme, mají stovky let, některé až tisíc. Štěstím baobabů je, že jejich dřevo je naprosto nepoužitelné, a to ani na podpal. Jen díky tomu přežívají.
Znají Zátopka?
Je středa a ve vesnicích jsou trhy, všude je plno Masajů, hlavně jejich žen – není divu, je to jejich kraj. Masajské
ženy perou prádlo v malých říčkách, které protékají jejich vesnicemi a městysy. Pokud nevylézám z auta, mohu dělat nějaké jejich momentky, aniž bych jim za ně musel platit.
Občas ale zastavíme a já fotím ženy, kterým dám tu a tam malý peníz. Jsou úchvatné! Mají mnoho stříbrné bižuterie v uších a kolem krku, která se jim nádherně vyjímá na pestrobarevných šatech – většinou však volí barvu fialovou nebo černou.
Pomalu se blížíme k Natronovému jezeru. Dominuje mu vysoká hora – je to zčásti vyhaslá sopka – také nazývaná Hora bohů. Mimochodem soptila docela nedávno, v roce 2007.
Vše tady nápadně připomíná Island, vulkanickou krajinu bez stromů. K mému mírnému zklamání se dozvídám, že barva jezera se za poslední dva roky změnila kvůli jinému chemickému složení vody. Bohužel tak ztratila svoji rudou barvu.
V Natronovém jezeře byla ještě donedávna spousta sodíku, který zde způsoboval celou řadu zvláštností. Ptáci, jako například plameňáci, pelikáni, orli, ale i netopýři zde nenacházeli dostatek potravy a hynuli na břehu celého jezera. To však není všechno, kvůli již zmiňo- vanému složení vody se kadávry pokrývaly chemickým nánosem a vypadaly jako zkameněliny. Tohle je bohužel již minulostí, částečně se dají ještě vidět v jedné části jezera. Ale ta je daleko, už není čas…
Kemp u jezera je prostý, ale fajn. V nedaleké vesnici sleduji obřad uvítání. Je to ten nejefektnější obřad, který jsem zatím u Masajů viděl. Zpívají jako o závod a já je fotím také jako o závod. A všemu na pozadí dominuje Hora bohů…
Když je po všem, Masajové chtějí o dost víc peněz, než jsme si domluvili. Nakonec je přece jen nějak přemluvím. V Tanzanii pořád jen chtějí peníze, všichni a za všechno. Částečně je chápu, v některých regionech je obrovská bída. Taková, že mi to chvílemi až vhání slzy do očí!
Za východu slunce jdu fotit plameňáky a pak od Natronového jezera vyrážím na jih. Modi, můj řidič, si neustále pouští reggae. Neznám všechny ty písničky, ale některé jsou fajn. Povídáme si o tom, proč jsou Etiopané, Keňané a Tanzanijci tak dobří v maratonu. Je to proto, že mládež v těchto oblastech, které jsou často situovány ve vysokých nadmořských výškách, má díky tomu vysokou koncentraci kyslíku v krvi. A proto také na ně nikdo při dlouhém běhu nemá prakticky šanci.
Zmiňuji se o Emilu Zátopkovi, jehož jméno Modi prý již slyšel. Se zájmem mě poslouchá, když mu o něm a jeho vítězstvích vyprávím. Stále se řítíme na jih, silnice jsou až neúnosně prašné, zvláště, když nás mine nákladní vůz.
Spousta lvů
Jedním ze zlatých hřebů Tanzanie, alespoň co se týká národních parků (hned po národním parku Serengeti) je obří kráter Ngorongoro. Má průměr téměř dvacet kilometrů a je zde úžasná plejáda zvířat: zebry, pakoně, ale hlavně lvi. Spousta lvů. Dokonce zde prý žije i několik kusů těch obávaných, s černou hřívou. Jsou zde ale také sloni, hroši, hyeny...
Světlo se překonává až neuvěřitelně, ostré slunce je mírně tlumeno tenounkými vrstvami mraků asi tak, jako je schopna tlumicí clona ve fotografickém ateliéru. Vše je zde tak nádherně zelené a všude spousta zvěře.
Přijíždíme k jednomu z největších místních napajedel. Jeden hroch právě vylézá z vody a jde na malou procházku. Na hřbetě mu sedí asi deset menších ptáčků, kteří mu systematicky vybírají parazity. Hroch se promenáduje těsně kolem nás a jde i tak trochu do kruhu, což na mě působí, jako kdyby vyloženě chtěl být fotografován.
Přicházejí další zebry, mezi nimi se najednou objeví slon a kolem hned několik šakalů. Vše „prokládá“stádo pakoňů a afrických buvolů. Život kolem napajedla mi až nápadně začíná připomínat Noemovu archu.
Podobně jako ve většině afrických národních parcích, i zde se vůbec nesmí vystoupit z auta. Je to hlavně kvůli lvům, kteří mohou být opravdu všude.
Zhruba po dvou hodinách se pomalu vzdalujeme od hlavního napajedla a upřímně řečeno, váhám, jestli uvidím ještě něco lepšího. Opak je však pravda! O něco později objevujeme skupinu mladých, ospalých lvů a lvic. Jsou pod několika stromy, kde ve stínu podřimují. Po chvíli dva z nich vylezou a předvádějí se nám v celé své kráse: zívají a ukazují zuby.
A další zážitky. Hejno jeřábů a za nimi v pozadí chodí lvice, která se občas napije a potom se snivě zadívá na menší stádo antilop. Těžko říct, jestli se dívá zasněně, či hladově.
Kráter Ngorongoro nemá chybu, nejen kvůli zvířatům, ale i díky svým překrásným sceneriím.
Hadzabe, opravdoví Křováci!
Dalším cílem je kmen Hadzabe, „opravdoví Křováci“! Jedeme k nim docela dlouho do buše, krajina je čím dál vyprahlejší a lidé, kteří zde roztroušeni žijí, jsou velice chudí, tak chudí, že se na to snad ani raději nechci soustředit.
Přijíždíme do malé vesničky, kde jich žije asi tak padesát. Jdu s nimi na lov, používají zásadně luky a šípy s různými hroty. Jsou skoro nazí a nosí na sobě kůže z paviánů. Z paviáních kůží mají také na hlavách jakési čelenky, říkají, že se takto „zakamuflováni“mohou k paviánům přiblížit na velice krátkou vzdálenost.
Křováci loví paviány s velkou oblibou, na rozdíl od všech jiných afrických kmenů milují jejich maso. Na lov paviánů používají speciální hroty šípů, které jim prodává jiný kmen – Datoga, který je známý zpracováváním kovů. Jsou úžasně bystří a vidí veškerou zvěř všude kolem.
S pomocí luků a šípů Křováci dokážou ulovit snad prakticky vše. Sundávají z větví malé ptáčky a veverky, a to na docela slušnou vzdálenost… Jejich mluva také stojí za zmínku. Komunikují mezi sebou prazvláštní řečí, která zní jaksi mlaskavě, snad až i žblunkavě. Opravdu. Také pozoruji, že tito lidé systematicky pokuřují marjánku, kouří ji tu snad úplně všichni muži i ženy… Ale jakým jazykem bych je mohl požádat o „čouda“?
Později večer se mi podaří sehnat v hotelovém resortu dva jointy od mladíka, který zde provozuje malý obchůdek se suvenýry. Musím si od něj však nějaké suvenýry koupit, to je jasné. Později na pokoji poslouchám cikády, znějí jako velice sofistikovaná souhra vzájemně přes sebe prolínajících se zvuků a musím říci, že jsem si je za střízliva nikdy tak neužil. Vracím se tak trochu do svých mladických let.
Trávě se zde říká gandža a může být až překvapivě silná. Pozor, neznamená to, že se dá všude ochutnat. Policie jde po ní jako divá a jsou ve hře hodně vysoké tresty. Opatrně a nenápadně a jen velmi malé množství, tedy pokud vůbec.
Sbohem, Kilimandžáro
Můj poslední zážitek v Tanzanii je národní park Tarangire, není až tak velký, je však mnohem vyprahlejší. Lákadlem jsou sloni, ale je zde i spousta jiné zvěře. Pozoruji pářící se lvy, tedy lva se lvicí, že. Ale jsou bohužel příliš daleko. Pijící zebry a jejich odrazy na hladině…
Tento park také stojí určitě za návštěvu, je ale škoda, že zde pytláci zabili posledního nosorožce už někdy koncem sedmdesátých let. Národní parky v Tanzanii jsou podobně jako v Keni hlídány armádou. Jak se někde objeví pytláci, vojáci střílejí ostrými. I přes tento fakt se zde pytláctví provozuje – ať už kvůli masu, nebo trofejím – je tu až přespříliš veliká bída…
Tanzanie je věru úžasná země. Na závěr ještě jeden zážitek! Brzy ráno – těsně po startu letadla z Arushy – se podívám na chvilku doprava, právě začíná východ slunce a my letíme v těsné blízkosti Kilimandžára, ční jakoby z moře malých obláčků. Krásná a majestátní hora! Jako ve snu… jako snad celá Tanzanie!