Green Day by měli definitivně ukončit hru na punk
Jindřich Göth
Green Day to svého času dokázali dvakrát. V roce 1994 s úspěšným albem Dookie pomáhali rozpoutat neopunkovou horečku, a když se s postupem let zdálo, že jejich pramen generující neodolatelně chytlavé melodické písničky vysychá, kontrovali v roce 2004 další komerční bombou American Idiot. Výsledek – osm milionů prodaných výlisků, hity jako American Idiot, Jesus Of Suburbia nebo Wake Me Up When September Ends.
Kýžený hattrick se nicméně nekonal, nekoná a konat asi nebude, neboť s dalšími deskami to s Green Day šlo opět spíš z kopce a na novince Father Of All Motherfuckers je nejzajímavější její název. Jinak je tahle kratičká, sotva půlhodinová koláž muziky nevzrušivá a ukrutně vyčichlá.
Nudný revival sebe sama
Green Day už dávno nemohou operovat s přízivkem „punk“, nehledě na to, že mnozí žánroví puristé jim tuto škatulku odpírali od začátku.
Nešť, měli alespoň částečně pel teenagerské rebelie, uměli napsat chytlavé hymny, dokázali natočit alba, která se strefila do momentální nálady. Co z toho zbylo na novince? Stručně a přísně řečeno zhola nic.
Father Of All Motherfuckers je k uzoufání nudná sbírka B stran singlů, zmatená a bezkoncepční koláž nedodělků. Není dobré, když rozpaky vzbuzuje už otevírák, který by měl být výkladní skříní alba. Green Day se v něm nezmůžou na nic víc než na pár ožvýkaných kytarových riffů a plytkou melodii, která by otravovala i v sebehloupější americké teenagerské komedii, kde s hudebním doprovodem věru nedělají žádné štráchy. Jistě, Green Day nikdy neměli ambice hrát náročnou muziku, ale dosud jsem z nich neměl pocit, že jim stačí psát podkres k filmům, kde spolu pohlední lidé chtějí spát, leč osud jim pod nohy klade rozličné překážky, až si ve finále konečně zasouloží.
„Punk“jak od Babici
Dál to není lepší. Opravdu si lámu hlavu, kde zpěvák Billie Joe Armstrong, Tré Cool, Mike Dirnt a Jason White potratili smysl pro sdělné a energické písničky. Protože to, co se odehrává na desce, je zoufale pitomé už po několika minutách. Jako kdyby totálně rezignovali na jakékoliv ambice a v potu tváře dodali desku, jen aby nějaká vyšla.
Titulní skladba štve už po třetím poslechu, podobně i druhá Fire, Ready, Aim a sotva se jakžtakž chytnete u opravdu „neotřele“nazvané Oh Yeah!, čeká vás Meet On The Roof, jejíž ústřední melodická linka je svěží a neotřelá asi jako recept na „rattatule“od Jiřího Babici. Jdeme dál, I Was A Teenage Teenager je vtipná a chytlavá jen názvem, jinak je to opět pitomý popěvek, k němuž by se kapela ve svých vrcholných okamžicích nikdy nesnížila.
Poslouchat novou desku Green Day je zkrátka čiré utrpení. Proč je tu dýchavičný rockandrollový revival Stab In Your Heart? Proč to celé zní tak strašně mdle a zaprášeně? Proč prakticky u každé skladby po několika vteřinách přesně víte, jak se bude vyvíjet a že skončí přesně tak marně a suše, jak začala?
Těžko říct. Každopádně touhle deskou Green Day nejspíš definivně potvrdili, že doby, kdy ve svém žánru platili za vlajkonoše, jsou nenávratně pryč.
Father Of All Motherfuckers Green Day