Metropole s kompromisy
Za vznikem Velké Prahy před sto lety stála snaha udržet si vliv, překážkou byly daně i dluhy
STRAŠNICE Parlament mladé republiky na počátku února 1920 za velké pozornosti veřejnosti schválil zákon, který výrazně rozšířil plochu metropole a měnil ji ve velkoměsto. Zákon nabyl platnosti v roce 1922.
Spořitelní spolek, jeden poplužní dvůr, pěstování zelí a 1 069 většinou českých obyvatel kromě šesti výjimek. Tak Místopis Království českého charakterizuje na počátku 20. století obec Strašnice. Na poštu se odsud jezdilo do Vršovic, fara se nalézala v Olšanech.
Šlo o jednu z obcí v žižkovském okrese – typické, veskrze venkovské sídlo za hranicemi Prahy. I to náleželo v roce 1920 mezi 37 obcí a osad z okresů Karlín, Žižkov, Královské Vinohrady a Smíchov, které zákon zahrnul do československé metropole.
„Zákon o Velké Praze byl tvořen tak, aby umožnil zachovat prostřednictvím ministerstva vnitra vliv agrární strany tam, kde tradičně nedosahovala dobrých volebních výsledků,“uvedl historik Antonín Klimek. Vnitro patřilo za první republiky k resortům spravovaným zpravidla agrárníky.
Miliony ke splácení
Peníze a politika bránily rozšíření Prahy do vzniku republiky v roce 1918. „Hlavní překážkou, proč dosud připojení předměstí ku Praze neučinilo větších pokroků – vedle zmíněné již nepřízně vídeňských vlád – byla nestejná výše domovní daně činžovní v Praze a v obcích sousedních,“zdůraznil v roce 1920 poslanec Národního shromáždění Emil Špatný (ČSNS), zpravodaj zákona o Velké Praze.
Zmíněná státní daň činžovní tehdy v Praze činila z každé stokoruny nájemného 22,66 Kčs. Ve venkovských obcích však šlo jen o 14 Kčs. Domovní daň vynášela v Praze před rozšířením města zhruba 10 milionů korun, na venkově o čtyři miliony korun méně.
Problém při tvorbě zákona představovalo i zadlužení přičleňovaných obcí. Úhrn výpůjček činil 110 milionů Kčs, roční splátky pět milionů Kčs. Rozšířením hlavního města tyto závazky přebíral pražský magistrát. „Praha, tvoříc samostatný okres školní, platí i veškeren věcný náklad na školy obecné a měšťanské,“upozornil na další sporný bod poslanec Jaroslav Brabec (ČsND). Praha by náklady na školy v nově přijímaných obcích musela hradit dvakrát. Magistrát nejen financoval vlastní školy, ale přispíval i do zemského fondu. Z něj prostředky na vzdělávání čerpaly venkovské obce.
Zákon o Velké Praze ve sporných bodech přišel s kompromisem. Zachoval nestejnou výši přirážek a daní, přebíral majetek i zaměstnance venkovských obcí s jejich platy a dalšími požitky. Praha garantovala péči o školy i silnice. Úkolem pražského ústředního zastupitelstva se po sjednocení stalo přijetí finančního plánu, jenž měl dvoukolejnost srovnat v desetileté lhůtě.
Buřiči i katolíci
Města a obce, které se kdysi nacházely za hranicemi Velké Prahy, připojením k metropoli prožívaly nebývalý přírůstek obyvatel. Vysočany v roce 1921 měly přibližně osm a půl tisíce obyvatel, o deset let později ve zdejší průmyslové čtvrti statistici napočítali takřka 16 tisíc lidí. Sousední Libeň z necelých 30 tisíc obyvatel poskočila na více než 40 tisíc duší. Podobný boom zažívalo nejen někdejší samostatné okresní město Smíchov, ale třeba i sousední Košíře, či nedaleké Dejvice, Břevnov, Střešovice a další obce.
V dekádě do roku 1931 naopak ubývalo obyvatel v někdejší „Malé Praze“, v centru metropole. „Úbytek na Novém Městě překročil mezi lety 1921 až 1930 devět tisíc obyvatel, na Starém Městě pět tisíc obyvatel,“vysvětlují statistici.
Mnohé z připojených obcí si zachovávaly převážně zemědělský charakter. Ve Vršovicích, Strašnicích, Záběhlicích a Hostivaři, které vytvořily Prahu XIII., v tomto oboru pracovalo na počátku 30. let více než 900 lidí. Zato v Praze VIII., zahrnující mimo jiné Libeň či Střížkov, přes šest tisíc lidí působilo ve strojírenském průmyslu, více než čtyři tisíce v oboru zpracování kovů.
Rozšíření Prahy upravilo i národnostní mapu hlavního města s více než 800 tisíci obyvateli. Většina Pražanů se v roce 1930 přihlásila k československé národnosti. Němci se prohlásilo mimo jiné tři tisíce Smíchovanů, přibližně dva tisíce obyvatel obyvatel Bubenče a Žižkova i okolo tisíce osob v Dejvicích či Libni. K židovské komunitě se přihlásilo též tři sta obyvatel na Žižkově a dvě stě v Libni.
Rozšíření hlavního města upravilo podobu Prahy věroučné. Například na buřičském, proletářském Žižkově se v roce 1930 k římsko–katolické církvi přihlásilo přes 50 tisíc věřících. K československé církvi necelých 15 tisíc.