Vlasatý větroplach, který zase míří výš

Jan Daněk

Na zápasy jezdil do Fehérváru nebo Bolzana. Z přehlížené EBEL ale Libor Šulák vystřelil až do NHL. Jenže kromě pohádkového vzestupu poznal i strmý sešup. „V Americe je veliká konkurence a já chtěl hrát,“poví. „Ale možná jsem tam mohl vydržet.“

Zatímco Filip Hronek, s nímž počátkem minulé sezony nastupoval v obraně Detroitu, v noci na včerejšek odehrál proti Buffalu přes 28 minut, on nezůstal ani na farmě Red Wings. Šulák vyměnil AHL za KHL, ale ani tam se neuchytil.

Až listopadový přesun do Finska ukončil jeho kočování a teď si vlasatý bek libuje: „Konečně jsem se zase dostal do toho, co jsem hrál dřív.“V prosinci ho ve finské lize vyhlásili hráčem měsíce, ve 22 duelech za klub KooKoo nastřádal 13 (5+8) bodů a po dvou letech se vrátil do reprezentace, která je na Švédských hrách.

„Už jsme se o Libora zajímali dřív, ale povahou a výkony nás tolik nepřesvědčil,“přibližuje trenér Miloš Říha. „Teď víme, že se to malinko změnilo.“

Šulák je větroplach. Povahovou i počínáním na ledě. A vlastně to předvedl i ve čtvrtečním duelu proti Švédům (1:2). Jednoduše se nezbavoval puků, energicky bruslil a jako jeden z mála českých beků ho naopak dokázal vyvézt. V závěru mu ale rozhodčí odpískali dva fauly, čímž národní tým znatelně zbrzdil.

Pohyblivého, ale zároveň urostlého (189 centimetrů) zadáka si před třemi lety všiml skaut Detroitu Jiří Fischer. Přitom prvoligový Chomutov, znojemská štace v EBEL a jedna zdařilá sezona v Lahti nejsou zrovna nejzářivější doporučení pro NHL.

V ní ale Šulák zvládl šest startů, fyzicky i bruslařsky stíhal. S taktikou a bráněním to bylo horší a zbytek minulého ročníku se školil na farmě v Grand Rapids. „Ale neměl jsem tam pozici, kterou bych chtěl,“poznamenává Šulák. Tápal i po letním přestupu do Čerepovce. Bilance 1+1 v 19 zápasech KHL a hrozivých -10 ve statistice +/- pro ofenzivního beka nevypadají jako dobrá vizitka. „Rusku nezavírám dveře, ale bylo to těžké. Neměli jsme extra tým, takže jsme sázeli jen na bojovnost,“líčí Šulák. K tomu ho tížila zranění – otřes mozku, zlomený nos a natažené vazy v kotníku.

Až ve Finsku pookřál, s KooKoo se vyšvihl mezi špičku tamní soutěže. Zabydlel se i v městě Kouvula, kde skromný klub sídlí. Hraje s Maďarem, Švédem, Nory nebo Američany a jako cizinec by s nimi držel partu i mimo zimák, ale po tréninku spěchá domů.

I v tom je svůj.

Bude mu šestadvacet let a má dva synky. Brzy čtyřletého Libora a novorozence Erika. „Teď už musím trochu přemýšlet, aby rodina měla zázemí,“ví Šulák.

Jeho kariéra připomíná sinusoidu, jejíž křivka se opět otáčí směrem nahoru. Potvrdit by to mohla účast na květnovém MS ve Švýcarsku. Proč by ne? Obrana je post, kde dlouhodobě reprezentace hledá nebojácné borce.

Nebo se ještě jednou pokusí prorazit v zámoří? „Stárnu a příliv mladých hráčů je veliký. Musel bych ohromně vystřelit, abych si o angažmá řekl,“dumá Šulák. „Ale stát se může všechno.“

On o tom ví dost.