Jsi z Wu-chanu? Tak padej!
„Cizinci“nesou smrt! Zvláště čínské vesnice se proměnily v pevnosti, kam nikdo cizí nesmí.
Ladislav Kryzánek
Cesta těsně u vesnice jako by náhle skončila. Je přehrazena železnou závorou s varovným nápisem, za níž poskakuje několik nekompromisně vyhlížejících mužů.
„Stop! Nepřibližujte se! Okamžitě se obraťte a odejděte!“křičí jeden z nich na přicházející, kteří do jeho vesnice evidentně nepatří.
Muži vypadají odhodlaně, jako správná vesnická domobrana. Mají sice jenom klacky, ale kdoví...
Takto popisovaly setkání s jindy přátelskými vesničany dvě zpravodajky listu Los Angeles Times.
Ani jinde na čínském venkově dnes nevítají hosty „chlebem a solí“. Není se co divit, je doba koronavirová.
Jde o život. Úřaduje strach, strach před neviditelným nepřítelem, který kosí jejich spoluobčany.
Zdaleka ne jen víska Sü Čuang Cchun poblíž Pekingu, o níž byla řeč výše, nasadila vůči návštěvníkům nepřátelskou tvář.
Čínské vesnice, ale i řada městských enkláv, zejména ty v nejpostiženější provincii Chu-pej, sáhly po extrémních opatřeních. Zabarikádovaly se za narychlo splácanými hromadami vepřovic, improvizovanými kontrolními stanovišti, která spontánně vznikají, aby uchránila místní od šířící se nákazy.
Záběry a reportáže ze současné Číny ochromené epidemií místy připomínají scény z apokalyptických filmů. Na jednom videozáznamu sedí muž na stoličce a u nohou má ručně psanou ceduli: „Přespolním vstup zakázán!“„Nikoho sem nepustíme, tahle vesnice je velmi dobře střežena,“říká do kamery podle titulků Sky News.
Na jiném videu muž na koni s dlouhým kopím v ruce a přilbou na hlavě zastavil osobní auto, které se pokoušelo vjet do jeho vsi. „Proč jsi tady? Otoč to a jeď domů, tohle je extrémní situace. Musíme být v bezpečí!“razantně zasahuje samozvaný strážce.
Novou čínskou mantrou se zkrátka stala ostražitost. „Cizinci“, tedy kdokoliv neznámý, nesou smrt! Musí se obrátit a zmizet! Jsou podezřelí!
Ne, že by tento postoj neměl logiku. Ostatně panikaří celý svět. Míra obav roste přímo úměrně s krátící se vzdáleností od epicentra nákazy.
Muži v Sü Čuang Cchunu se střídají na stráži po čtyřiadvaceti hodinách, jsou prý odhodláni použít i násilí. Vyslýchají, kontrolují, jsou krajně podezřívaví. Zločince však nehledají.
Potraviny, pokud došly zásoby, se nakupují kolektivně.
Nemá to daleko k dramatickým středověkým scénám, kdy celé oblasti likvidovaly morové rány. Tedy až na to, že dnes mnohdy tvoří improvizované zábrany traktory nakupené za sebou přes silnici.
Videa na sociálních sítích ukazují Číňany ozbrojené kopími, některé na koních. Jindy k odstrašení vetřelců poslouží košťata a klacky či jiná kreativní „výzbroj“.
Další posedlostí je všudypřítomné měření teploty. I na vesnických barikádách. Co na tom, že teploměry občas nefungují...
Ovzduší je leckde napjaté. Lidé na sebe podezíravě hledí, obzvlášť když někdo zakašle. Upřeně se pokoušejí u ostatních odhalit možné příznaky. Znakem ostražitosti se stala všudypřítomná nedůvěra k okolí.
Není náhodou z Wu-chanu?
Roušky a masky na veřejnosti jsou zákonem, i když někteří stále zůstávají věrni rozšířenému zlozvyku plivat na chodník.
Vůbec nejhůř jsou na tom uprostřed koronavirové paranoie obyvatelé nejvíc zasaženého města Wu-chan. Ti jako by byli pro ostatní Číňany prašiví.
Pokud dobrovolnické hlídky narazí na někoho takového, ztrácejí soudnost. Leckdy k pořádnému problému postačí, když se někdo jen vrátil z provincie Chu-pej.
„I když tady bydlíte, nemůžeme vás pustit,“dozvěděl se podle listu The Straits Times jeden obyvatel pekingské periferie, který strávil nějaký čas u příbuzných právě v „prokleté“provincii. Strážce ulice, dříve obyčejný soused, byl neoblomný. „Nedá se nic dělat, mohl byste sem zanést infekci,“dodal. Na otázku, kam má muž tedy jít, když nesmí do vlastního bytu, se mu dostalo odpovědi: „Musíte svůj problém přednést sousedskému výboru.“
Jinde může být scéna ještě o poznání drsnější. „Jsi z Wu-chanu a nenahlásil jsi to? Padej okamžitě odsud,“dozvěděl se ve městě Čchung-čching muž, který paradoxně své domovské sídlo už dva roky nenavštívil.
Jeden okres v Š’-ťia-čuangu, hlavním městě provincie Chu-pej, dokonce nabízí odměnu 2 000 jüanů (zhruba 8 000 Kč) každému, kdo upozorní na kohokoliv, kdo během posledních dvou týdnů navštívil ostrakizovaný Wu-chan.
Propracovaný systém
I takováto opatření jasně signalizují, že paranoia narůstá. Mnohde to řeší způsobem, s nímž má Čína bohaté zkušenosti – šmírováním a udáváním. „Informace plynou zezdola nahoru. Chceme, aby se na procesu jejich toku podíleli všichni. Pokud lidé nedůvěřují někomu ze svého okolí, musí to okamžitě nahlásit sousedskému výboru,“nechala se slyšet Sü Aj-min, tajemnice jednoho takového výboru na okraji Pekingu.
Jako první jsou na tapetě zase stigmatizovaní lidé z Wu-chanu. „Uvědomte si, že tak, jak pohlížíte na Wu-chan, dnes svět pohlíží na celou Čínu,“napsal jeden uživatel na sociální síti Weibo.
Na to však – jak se zdá – Číňané moc neslyší. Mnozí si místo viru, který je „bez chuti a zápachu“a nedá se pouhým okem spatřit, našli zástupného nepřítele: Wuchance a lidi z Chu-pej. Kdyby to uměl, tak by se virus musel smát.