České mozky v dopravě
Česko rozdá půlmiliardu korun na modernější a zelenější technologie v dopravě
Lacinější asfaltové směsi pro opravu zanedbaných krajských silnic. Palivo pro auta z odpadu po zemědělské výrobě. Anebo systém odhalující hrozící poruchy mostních konstrukcí ještě předtím, než se zřítí jako trojská lávka či most v Janově.
Ministerstvo dopravy spolu s Technologickou agenturou ČR vybírají zhruba padesátku programů, od kterých si slibují zlepšení dopravy v Česku nebo snížení jejích negativních vlivů na životní prostředí. Do výzkumů, ve kterých spolupracují tuzemské univerzity a výzkumné ústavy s komerčními firmami, chce stát nalít bezmála půl miliardy korun.
„V rámci 1. veřejné soutěže programu DOPRAVA 2020+ bylo k podpoře doporučeno celkem 48 projektů za cca 490 milionů Kč ze státního rozpočtu,“řekl MF DNES mluvčí ministerstva dopravy František Jemelka. Dopravní resort žadatelům o možnou až padesátimilionovou dotaci zjednodušeně řečeno vykolíkoval hřiště, ale faktické posuzování vhodnosti projektů a přidělování peněz podle resortu závisí na technologické agentuře, která v nejbližší době s vybranými uchazeči uzavře smlouvy a rozdělí granty na chystaný výzkum.
Jedním ze žadatelů, kteří se o peníze od státu ucházejí, je tým složený z výzkumníků pardubické univerzity a Technické univerzity Ostrava společně s ostravským dopravním podnikem, který se zabývá odhalováním hrozících vad u vozidel městské hromadné dopravy.
Příliš drahý bioplyn
„U nejnovějších vozidel dostáváme online informace o 120 různých technických údajích. Jsou to data například o spotřebě elektřiny u tramvají nebo CNG u autobusů, data z gyroskopu, z laserových měřičů kol nebo jen data o teplotě mohou o kondici konkrétních vozidel leccos napovědět,“řekl MF DNES předseda představenstva Dopravního podniku Ostrava. Zmiňované laserové měření rovnoměrnosti kol dokáže odhalit zbroušené plochy u tramvajových kol a jejich včasnou opravou tak předejít situacím, kdy brzděním a dalším opotřebením poškozená kola snižují cestujícím jízdní komfort.
Velká část předběžně vybraných projektů se týká výzkumu nových zelených technologií použitelných v dopravě. Příkladem je například projekt na zmapování možného využití bioplynu jako budoucího ekologického pohonu osobních automobilů. Ten může pohánět vozidla podobně jako stlačený zemní plyn CNG. Na rozdíl od něj je v současnosti zhruba trojnásobně drahý. Právě vysoká cena je důvod, proč se nyní bioplyn jako palivo prakticky nepoužívá.
Jedním z průkopníků v tomto směru je Dopravní podnik města Brna, který na lince z Chrlic do Modřic využívá autobusy jezdící na bioplyn vyráběný z odpadních vod. Většina bioplynu se v Česku nevyrábí z odpadu, ale zpracovává zemědělskou produkci a nemůže tak být považována za biopalivo druhé generace. „Místo zrušených kravínů tak například krmná kukuřice míří do bioplynových stanic. Příspěvek takovéhoto hospodaření k životnímu prostředí je tak minimální,“uvedl místopředseda České bioplynové asociace Jan Matějka. Zapojení biometanu vyráběného alespoň z poloviny z odpadních produktů je podle něj nezbytný předpoklad, aby Česko splnilo stanovené limity podílu biopaliv v palivovém mixu do roku 2030.
Cílem projektu je podle Matějky zjistit, kolik bude v Česku farmářů ochotno přejít na výrobu biometanu v závislosti na státní podpoře pro využití tohoto paliva.
Recyklovaný asfalt
Využitím odpadu se zabývá i projekt stavební společnosti Eurovia, která ve spolupráci s Vysokým učením technickým v Brně připravuje výrobu asfaltových směsí s vyšším obsahem recyklovaného materiálu. VUT se podílí i na dalším projektu, který hledá laciné řešení pro opravy zanedbaných krajských silnic. „Skoro polovina krajských silnic je v havarijním stavu, za což mohou především poškozené krajnice. My chceme najít takový způsob opravy, který bude lacinější a zároveň bude možné silnice opravit i bez toho, aby se musely pro dopravu úplně uzavřít,“uvedl garant projektu Jan Kudrna. Kompletní oprava silnice druhých až třetích tříd vyžaduje položení minimálně 90 milimetrů tlusté asfaltové směsi. Kudrnův tým chce vyzkoušet mnohem tenčí vrstvu, méně než 40 milimetrů, která by na místo hmoty použitého materiálu byla zpevněná takzvanou sklovláknitou mřížkou.