Úděl víc rudý než zelený

Evropská komise se rozhodla, že změna klimatu je priorita, a představila tzv. Evropský zelený úděl. Nejde však o nic jiného než o návrat ke komunistickému diktování podmínek.

Už došlo na otázku, jak se Evropský zelený úděl, vyhlášený loni na podzim předsedkyní Evropské komise Ursulou von der Leyenovou, bude platit. Zatím byl zveřejněn návrh, kolik bude stát. Nejméně 260 miliard eur (6 bilionů a 52 miliard korun) jen do roku 2030. Přibližně polovinu pokryje rozpočet EU, zbytek členské státy, soukromé investice a zvláštní program financování Evropské investiční banky.

Komise předpokládá, že členské státy budou rozpočty sestavovat ekologicky. Mají zohledňovat ekologické aspekty i rizika a poučit se z osvědčených postupů. Z prohlášení Leyenové vyplývá, že Evropský zelený úděl, jehož cílem je uhlíková neutralita EU do roku 2050, zahrne veškerou ekonomiku: energetický těžební i zpracovatelský průmysl, zemědělství i dopravu. Nyní se řeklo nahlas tušené: zelenit se bude také (či především) finančnictví: evropský rozpočet, státní rozpočty, komerční úvěry, investiční fondy, pojišťovací plány i soukromý kapitál.

Podle čeho? Podle tzv. taxonomie. To je hodnocení zdrojů energie a průmyslových oborů na čisté a špinavé. Klasifikací, které zdroje a výrobky jsou udržitelné a které ne, se zabývá Evropská rada. Jejími členy jsou nejvyšší představitelé členských států. Svá usnesení postupuje europarlamentu, který pak přijímá příslušné zákony.

Taxonomie tak bude výsostně politické schéma, průsečík zájmů členských zemí a soukromých zájmů hájených lobbingem podnikatelských korporací a dobrovolnických aktivistických organizací. Cosi o věci napovídá to, že jako udržitelný zdroj energie není taxováno jádro, přestože jde teď o jediný průmyslově využitelný bezemisní a regulovatelný zdroj elektrické energie.

Taxa určí podmínky financování. Udržitelný produkt získá pro svůj rozvoj a investice levné úvěry od Evropské investiční banky, úvěry od komerčních bank budou výhodnější, protože ponesou menší rizika. Snad i dotace z veřejných zdrojů by se nějaká našla. Neudržitelné produkty to budou mít s financováním složitější a dražší.

Proti obrovským investicím musí stát silné zdroje. Jedním má být „zajištění účinného stanovení ceny uhlíku“prostřednictvím uhlíkové daně a cel. Zahrnuta bude strategie snížení emisí z dopravy o 90 procent do roku 2050. Toho má být docíleno i zákazem výroby osobních aut se spalovacími motory a převedením silniční nákladní dopravy na železnici a vodní. To doprovázeno komentářem, že cena dopravy musí odrážet její dopad na životní prostředí a zdraví.

Rozebírat zde krok za krokem by bylo nudné, většinou by se to neslo v podobném duchu. Guvernér České národní banky Jiří Rusnok nedávno řekl: „Pokud by směr měl být takový, že někdo něco prohlásí za zelené – ale nevíme kdo a na základě čeho – a podle toho bychom měli stanovovat, že to má nižší rizikovou váhu, pak tvrdím, že je to cesta do pekel. Klimatickou změnu mají řešit vlády, které na to mají nekonečné množství nástrojů. A navíc o zásadních věcech mají rozhodovat lidé ve volbách. Ať si řeknou, zda chtějí více zeleného a méně pracovních míst a dobrovolné omezení svého materiálního blahobytu ve prospěch zelené budoucnosti.“

Aby snad občany nenapadlo rozhodovat špatně, Evropská komise připravuje „společenský pakt“, který by měl podnítit občany, obce a regiony v boji proti změnám klimatu. Zapojovat žáky i rodiče do transformačních změn mají školy všech stupňů. Zemědělství

Zlomky plánu naznačují, že jde o děsivý plán na přechod k přídělové ekonomice.

a potravinářský průmysl budou mít za úkol přijímat opatření, která spotřebitele přivedou ke zdravému a udržitelnému stravování a omezení plýtvání potravinami.

Nejen to, komise připravuje také zákon o uhlíkové neutralitě, aby si lidé nemohli volit svůj úděl, jak by si přál pan Rusnok. V ČSSR také byla lidová demokracie, lidé si mohli svobodně volit, ale vedoucí úloha KSČ byl zákon, dokonce ústavní. A když se porušuje zákon, musí se trestat.

Výše citované jsou zatím jen zlomky projektu „udržitelnosti“. Ale už ty naznačují, že jde o děsivý plán na přechod k přídělové ekonomice s totalitním společenským zřízením. Jak? Například když nebude EU plnit své dílčí cíle, přidělí se občanům (i podnikům) množství uhlíkových emisí, které mohou vyprodukovat. V přepočtu: kolik smějí spotřebovat elektřiny, kolik kilometrů mohou nacestovat motorovým vozidlem, kolik masa smějí zkonzumovat. Jen málo produktů a služeb bude přímo zakázaných, ale mnohé buď nebudou k mání, nebo jen pro nejbohatší, protože budou velice drahé. Například letenky, bavlněné prádlo, tropické ovoce, palivové dřevo nebo osobní auta pro soukromé účely.

Hospodářský růst má být oddělen od využívání zdrojů, tvrdí Evropská komise. Aby bylo možné získat totální kontrolu nad zdroji, bude nutné některé vykoupit. Německo uvažuje o odstupném pro provozovatele uhelných elektráren (40 miliard eur). Není to sice znárodnění, ale svobodné podnikání také ne. Má-li být kontrola nad zdroji účinná, je nutné mít kontrolu nad spotřebou. A tu lze zavést jedině tak, že bude kontrola nad každým z občanů. Aby nevznikl odpor, aby se nehlasovalo a nevolilo nevhod, aby si lidé nezorganizovali černý trh s neudržitelným zbožím. Proto už teď tolik elektronických služeb, čipů, registrací, dálničních známek i satelitních mýt a kamer. Proto je nutné zapojit školství.

Je to povinnost EU vůči světu, prohlašuje Leyenová o novém zeleném údělu. Tou frází odhaluje podstatu plánu, nikoliv vědeckého a spásného, ale čistě ideologického. Plánu, na který vlastními dějinami poučení a díky vlastnímu úsilí svobodní lidé nemohou přistoupit.