S vlaječkami na stolech europoslanců to bylo jinak
Místopředsedkyně Evropského parlamentu reaguje na středeční text právníka Zdeňka Koudelky v kauze povinného odstranění národních vlajek ze stolů poslanců.
Dita Charanzová
Vždycky jsem si vážila vysokoškolských profesorů, ale nic netrvá věčně. Před pár dny jsem si na stránkách MF DNES přečetla komentář jednoho z nich. Právník Masarykovy univerzity Zdeněk Koudelka věnoval svůj čas a energii k sepsání textu, který je celý postaven na vodě, mimo fakta a v některých momentech na bohapustých lžích. Ráda bych mu tedy jeho úsilí oplatila a pokusila se objasnit situaci ohledně státních vlajek v Evropském parlamentu, respektive o mé úloze v celé kauze.
Pan Koudelka mi vytýká, že jsem se postavila na stranu předsedy Evropského parlamentu Davida Sassoliho, když jsem nechtěla povolit debatu o umístění vlajek na stoly některých kolegů v průběhu plenární schůze parlamentu. Od člověka s právním vzděláním i akademickou funkcí bych při vší úctě očekávala, že svůj právní výklad situace postaví na faktech. Nikoli na jednom záznamu, který koluje kdesi po internetu, zcela vytržen z kontextu celé mnohahodinové schůze.
Ony záběry pocházejí ze zasedání, kde se o vlajkách vůbec nejednalo. Pro takové otázky, které se přímo netýkají schváleného programu pléna, je vyhrazen jednacím řádem jiný čas i jiný formát jednání.
V danou chvíli prostě nebylo možné připustit jinou debatu, než jakou ukládal program. Slova se v tu chvíli dožadovali ti, kteří se národních symbolů na svých stolcích zastávali, stejně tak poslanci, kteří umístění vlajek neakceptují. Slovo jsem nedala ani jednomu z táborů. Tolik k mé roli v celé vykonstruované při. Rozhodně to tedy nebylo gesto, kde jsem se „postavila za pana Sassoliho“, jak mi podsouvá pan Koudelka, prostě jsem jednala podle daných pravidel. Věřím, že on, právník ctící zákony a předpisy, by postupoval stejně.
A na závěr snad už jen dvě noticky k „faktům“, kterými se snažil pan Koudelka svůj komentář trochu okořenit. Předně není pravda, že se vlajky poslancům vyhazují do koše. To je prostá a nízká lež. Stejně jako tvrzení, že svorně s panem Sassolim tvrdím, že vlajka rovná se plakát. Tvrdím přesný opak.
A řekla jsem to i panu Sassolimu. Řekla bych to klidně i panu Koudelkovi, kdyby chtěl znát pravdu a třeba se mne z profesního zájmu zeptal. Ale o pravdu jemu, obávám se, přece vůbec nešlo.