Rowlingová mi prošlapala cestičku
Sága Řeky Londýna je asi největší britský fantasy fenomén od dob Harryho Pottera. Její autor Ben Aaronovitch znovu zavítal do Prahy.
Monika Zavřelová
Londýnský patriot, kterému nedávno v nakladatelství Argo vyšla další část ságy nazvaná Zvony Londýna, českou metropoli navštívil v rámci festivalu Comic Con.
Za svými fanoušky jezdíte často. Baví vás cestovat?
Když mě někdo někam pozve, chce mě tam, přece mu neřeknu – né, mně se nechce! Celý život se živím psaním, což je značně samotářská činnost, která vás vůbec nenutí nikam chodit. A já jsem člověk pohodlný, takže je dobře, že mě někdo donutí vyrazit ven.
Poznáte, kdo čte vaše knihy?
Mnohdy jsem hodně překvapený. Když jsem začínal psát Řeky Londýna, měl jsem jasnou představu o svém čtenáři. Dlouho jsem pracoval v knihkupectví v sekci věnované sci-fi, fantasy a krimi, takže jsem viděl, jak ti lidi vypadají a přemýšlejí. Ve zkratce asi stejně jako já.
Jenže situace se má jinak. Kdy jste na to přišel?
Velmi brzy po vydání, když jsem na ulici potkal věrného kamaráda, který mi řekl, že ještě neměl šanci si knihu přečíst, protože mu ji zabavila jeho matka a nemůže se jí nabažit. Teď už jsem zvyklý, že na autogramiádách za mnou chodí celé rodiny a všichni Řeky Londýna čtou.
To je pozitivní zpráva nejen pro vás, ale i pro nakladatele.
Můj si dokonce myslí, že jsem vymyslel žánr se zcela novým a velmi širokým čtenářským záběrem.
To se ale opravdu stalo.
Stalo, ale já vůbec nevím jak! Kdybych to věděl, vydělám na tom víc.
Asi jste přišel na scénu ve správnou chvíli.
Myslím, že mi určitě pomohla kombinace štěstí a načasování. Najednou tady byla generace zcela nových čtenářů odkojená Harry Potterem. To bylo pro mě výhodné, protože z principu neopovrhovali magií nebo fantazií v příběhu.
Takže J. K. Rowlingová vám vlastně prošlapala cestičku.
Samozřejmě, vše dělala s úmyslem, aby Ben Aaronovitch jednou uspěl.
Je pravda, že se vás na Pottera ptají často. Mě by spíše zajímalo vaše příjmení. Má v angličtině nezvyklou koncovku itch, v češtině ič. Jak jste k ní přišel?
Mí předkové z otcovy strany pocházejí z Vilniusu. Na začátku minulého století přišli do Londýna, původně to mělo být přestupní místo, než se dostanou do New Yorku, nakonec tam ale zůstali. Rodina mámy pochází z oblasti Lanceshire v severozápadní Anglii, takže já jsem takový mix. Tehdy těsně po válce, když se rodiče brali, v Británii nikoho nezajímalo, kdo odkud pochází, bylo úplně běžné, že si bral Keňan Kypřanku a podobně. Historické události natolik zahýbaly společností, že na takové úvahy nebyl čas.
Váš bratr Owen se živí jako herec, druhý bratr David jako novinář, vy jste scenárista a spisovatel. Vedli vás k tomu nějak rodiče?
Nijak, pocházím z průměrné rodiny, po ekonomické stránce jsme byli spíše nižší třída, ale rodiče byli hodně společensky a politicky aktivní, asi bych je mohl nazvat intelektuály. Měl jsem okolo sebe v dětství spoustu knih.
Takže žádné sny o popelaření?
Ne! To je všechno práce a já nerad pracuji.
Copak psaní není práce?
Opravdu není. Je náročné, hodně frustrující, ale není to práce. Přemýšlím o psaní jako o maratonu. Na začátku se člověk proklíná, na konci je šťastný, pak říká, že už to nikdy neudělá a za půl roku je zase na startovní čáře. S knihou to není jinak.