Koronavirus a vratkost iluzí našeho bohatého světa

Koronavirová epidemie nabízí zajímavé sociální, politické a psychologické úvahy. Stovky milionů Číňanů se ocitají v podmínkách blízkých stannému právu: nemohou vycházet z bytů, navštěvovat se. Je to disciplinovaný národ, jejich psychika se nezhroutí. Jak bychom to ale přijímali my v individualistických demokraciích?

Coby karanténní opatření je to skvělé, jinde však neproveditelné. Lze tomu rozumět tak, že vševidoucí diktatura je v krizových situacích nejlepší způsob vlády? Mimo Čínu postihl virus proporčně nejvíce Singapur. Jeho obyvatelé vtrhli do supermarketů a vykoupili potraviny, docházel prý i toaletní papír. V jednom z nejbohatších center světa to je zkušenost nezvyklá a poučný zážitek pro mladší generace žijící v představě, že vše je perfektně jednou provždy vyřešené. Karanténa i panika už nyní způsobily stamiliardové hospodářské škody – ukazuje se, jak vratký může být zdánlivě samozřejmý ekonomický boom posledního desetiletí.

Dále: převážná část obyvatel ohrožených oblastí by si určitě přála okamžité očkování – není však čím. Zdalipak to otřese ideologickou rigiditou našich odpíračů očkování? Na druhé straně je obětí koronaviru doposud málo. Nikdo neupadá do hysterie, jestliže v rozvojových zemích umírají „podle plánu“miliony lidí na malárii nebo když se tuberkulóza z důvodu rezistence vůči antibiotikům znovu stává úhlavním nebezpečím i ve státech relativně zámožných. Onu rezistenci jsme si přitom nadrobili sami, nezodpovědným zneužíváním antibiotik ve zdravotnictví a v zemědělství. Musíme se připravit na to, že některé infekční choroby budou za pár desítek let takřka neléčitelné.

Je ovšem v psychice lidské, že šokuje vždy jen to nové. Jaké překvapení: „Člověk moudrý“opravdu neovládá všechny přírodní a biologické zákony a žasne, že něco může znejistit jeho pomyslný nárok na minimálně 80 let spokojeného života. Nepatrný koronavirus jako by poklepal lidem na rameno a upozornil je, že zdraví ani život sám nejsou tak samozřejmé, jak se zdá blazeovaným návštěvníkům obchodních multicenter.

Z tohoto hlediska by epidemie paradoxně mohla přinést pozitivní efekt – starobylé heslo Memento mori (Pamatuj na smrt) stále platí a náš přístup k základním životním hodnotám i absence solidarity s národy, jejichž průměrný věk dožití činí třeba jen 40 let, by se mohly změnit. To by byl ovšem zázrak a zázraky se dějí pravzácně.