Za termosku nezískal bohatství ani Nobelovu cenu, jen titul sira

Mark Twain kdysi prohlásil, že jméno největšího ze všech vynálezců zní – Náhoda. Aforismus je to pěkný, ale ve skutečnosti je potřeba na takové náhodě poctivě pracovat, jak by potvrdil skotský chemik a fyzik James Dewar.

Ten v laboratoři tak dlouho zkapalňoval plyny, zkoumal světelné spektrum a experimentoval s elektrickým obloukem, až nakonec vymyslel termosku. Na svém nápadu ovšem nezbohatl, miliony z komerčního využití putovaly na účty jiných. Jak příznačné!

Ale pěkně od začátku, na němž byly Dewarovy pokusy s měrnou tepelnou kapacitou palladia. V roce 1892 vědec přišel na to, že když zavře palladium do mosazné baňky, již vměstná do další nádoby, dokáže prvek držet teplotu. Ještě to chtělo mezi oběma lahvemi vytvořit částečné vakuum – a bylo hotovo.

Potud měl James Dewar nakročeno k výdělečnému vynálezu, jenže on se zachoval nadmíru neobratně, opomněl si totiž svou báječnou bandasku patentovat.

To za něj udělali o jedenáct let později dva němečtí skláři, Reinhold Burger a Albert Aschenbrenner, kteří rychle rozpoznali komerční potenciál objevu. Založili společnost Thermos a od roku 1904 nabízeli nádobu domácnostem. A uspěli.

To se ovšem původního autora vynálezu dotklo natolik, že se bránil u soudu, aby získal práva na „termosku“zpátky. A neuspěl.

Butelky se pod značkou Thermos rozkutálely po celé Evropě, za Atlantik i na japonské ostrovy, jedna cestovala s Robertem E. Pearym na severní pól, jiná se vydala v doprovodu Ernesta Shackeltona na Antarktidu, další putovala s prezidentem Rooseveltem na expedici do Afriky, vznášely se i s bratry Wrightovými a hrabětem Zeppelinem vzduchem.

A James Dewar? Ten jen přihlížel a smutnil, neb se ani Nobelovy ceny za všechny své objevy nedočkal. Naštěstí si na něj vzpomněl král Eduard VII., který mu v roce 1904 udělil titul sir.