Plyšáci a Harrison Ford slyší Volání divočiny
Chris Sanders, autor animovaných děl Croodsovi a Jak vycvičit draka, si v přepisu slavné knihy Jacka Londona zkusil hraný film. Tedy – hraný, pokud jde o představitele lidských postav v čele s Harrisonem Fordem v roli zálesáka, posledního z řady pánů psa Bucka, jenž nakonec vyslyší své instinkty.
Kletba korektnosti
Ovšem zvířecí hrdinové Volání divočiny jsou vesměs digitální a nepomůže ani fakt, že volbou rasy se prý poprvé Buck drží literární předlohy; vznikl skenováním skutečného křížence bernardýna a skotského ovčáka, kterého režisérova manželka objevila v útulku. Triková podoba živočichů jasně slouží dvěma složkám, které film předurčují dětským divákům, totiž akci a legraci, nicméně v některých projevech působí nepřirozeně až směšně, třeba když pes léčí svého majitele z alkoholismu. A když přijdou na řadu vlci nebo medvěd, dospělý v hledišti může nabýt dojmu, jako by se dobrodružná historka plná nadbytečných vysvětlivek z úst vypravěče inscenovala s plyšáky.
Prostě pohádka, ostatně sami tvůrci přiznali, že charaktery Buckových sedmi kolegů ve psím spřežení vymodelovali podle jednotlivých trpaslíků ze Sněhurky.
Paradoxně se nejnovější z četných adaptací nesmrtelné předlohy stala obětí moderní korektnosti. Publikum totiž nepostřehne, že na počest Londonovy lásky k přírodě byla produkce šetrná k životnímu prostředí, a netuší, že počítačovou faunu tvůrci zvolili kvůli obavám z protestů ochránců práv zvířat.
Vděčná smečka
Vidí pouze umělost, takže se mu zasteskne po starších verzích s Clarkem Gablem nebo s Charltonem Hestonem. Naštěstí skutečný zůstal alespoň Yukon, kde se příběh zasazený do doby zlaté horečky natáčel, dravé peřeje, které dvojice sjíždí na kánoi, sněhové i ledové pláně, lesy, skály, zkrátka původní londonovská romantika severu – ovšem až na vánici nebo lavinu, které již jsou opět dílem efektů.
Vypráví se přehledně a doslovně, přesně podle receptáře dětské podívané. Kdo má být zlý, je zlý skrznaskrz od hrozivého kukuče až po hůl v ruce. Aby nenastala sebemenší mýlka, komentář praví o Buckovi „nezlomili ho“, třebaže to z obrazu jasně plyne. Rek zachraňuje dobré lidi, se slabšími psy se dělí o jídlo a brání je proti neurvalé síle; ve smečce se vůbec odehrávají nejvděčnější výjevy, počínaje rvačkou o post nového vůdce a konče vzpourou na jeho podporu. Ovšem některé projevy chlupáčů už jsou hodně stylizované, skoro na hraně fialové krávy z reklamy, a tam, kde hraje na tesklivou notu, ztrácí Sanders místy cit pro míru. Na druhou stranu film vynechává původní motiv indiánů, jejichž krvavá stopa už by asi dneska také nezněla korektně.
Nicméně ani zjednodušený obrázek sázející na nyvou roztomilost nemůže zaplašit původní kouzlo světa, ve kterém se pošta vozí na saních, dobrodruzi rýžují zlato v bystřinách a zhýčkaný domácí mazlíček podlehne touze po volnosti zděděné po dávných předcích. Přestože ho k tomu přivede vlčice jako vystřižená z omalovánek.