Když se hrdina stane klackem
Od vraždy ruského opozičního politika Borise Němcova uběhlo pět let. Už jako mladík dokázal vzdorovat totalitnímu sovětskému režimu. Což je něco úplně jiného, než když si někdo z jeho světlé památky udělá nedůstojný klacek, aby jím z pražského teplíčka po
Boris Němcov, zavražděný dnes právě před pěti lety, patřil mezi nejvýraznější osobnosti ruského veřejného života posledních několika desítek let. Veřejně známým se stal ještě na přelomu osmdesátých a devadesátých let, tehdy jako sotva třicetiletý.
Byl jednou z osobností blízkých Borisi Jelcinovi a větší část devadesátých let prožil v prostředí, které prosazovalo progresivní politické a ekonomické změny v Rusku. Šest let působil jako gubernátor Nižněnovgorodské oblasti, byl místopředsedou vlády, ministrem, předsedou politické strany. Ruské dějiny konce minulého a počátku tohoto století by bez něj byly podstatně chudší.
Málo se ví, že se jako velmi mladý angažoval také v hnutí za lidská práva, tedy v ruském disidentském prostředí. Loni jsem navštívil Muzeum Andreje Sacharova v Nižném Novgorodě, v němž – ještě pod názvem Gorkij – byl nositel Nobelovy ceny míru Sacharov po několik let zadržován a izolován od kontaktu s ostatními ruskými disidenty a zahraničními novináři. Na několika vystavených fotografiích tam je se Sacharovem také mladičký Boris Němcov, tehdy vědecký pracovník v témže městě.
Odvážný mladý muž Němcov se s nepřetržitě sledovaným Sacharovem stýkal, stejně jako s disidenty v Moskvě. Moji moskevští přátelé, kteří ho už tehdy znali, říkají, že Němcov byl výrazným mladým obhájcem lidských práv a zastáncem politických změn v Rusku, respektive v tehdejším Sovětském svazu, a to v době, kdy se mu o pozdějších funkcích a slávě či proslulosti nemohlo ještě ani zdát, protože se taková aktivita tehdy odměňovala jen a jen represí.
Laciné rýpnutí
Je dobře, že jeho jméno není a nebude zapomenuto. Současné Rusko má řadu inspirativních osobností, které mohou promlouvat k naší současnosti, ať už hodnotami, které dlouhodobě zastávali či zastávají, anebo dílem, které je tvůrčím svědectvím o epoše změn, leckdy divokých a bezohledných, z něhož se mohou, ale také nemusejí poučit ti, kteří na scénu teprve přijdou. Němcov je jednou z osobností, které formovaly svou dobu.
Jsem proto opravdu rád, že Boris Němcov bude trvaleji připomenut také v místopise pražském. Jen jednu základní pochybnost si nemohu odpustit. Jde-li skutečně o Borise Němcova a jeho památku, měly by se tabulky s jeho jménem usadit na takovém veřejném prostranství, které vyloučí důvodnou domněnku, že vlastně vůbec nejde o něj, ale o způsob, jak si lacině rýpnout do Ruské federace. I mě leckteré jevy ruské současnosti zarmucují, ale památce Borise Němcova neprospěje, budeme-li z jeho jména dělat zlomyslný nástroj.
Na náměstí Pod Kaštany, napříště náměstí Borise Němcova, totiž nikdo nebydlí a sídlí tam jen jediná instituce, velvyslanectví Ruské federace. Můžeme si myslet, a třeba i právem, že by diplomatičtí představitelé Ruska v České republice mohli být velkorysí, a třebaže současné ruské státní moci není postava Němcova příliš po chuti, mohli by jeho jméno ve své adrese vlídně přijmout.
Obávám se ale, že budou tento akt spíše vnímat úplně stejně jako ti, kteří jej v pražské městské radě odhlasovali – tedy jako potměšilou schválnost. Neměli bychom se proto divit, jestliže ruská strana také v dohledné době vymyslí nějakou jinou schválnost, která nebude úplně po chuti nám.
Práce pro diplomaty
Můžeme jen doufat, že se nenakupí další a další schválnosti na obou stranách, které pak mohou komplikovat dvoustranné vztahy. Diplomacie má svá pravidla a předpokládá také určitý vzájemný respekt, hostitelem ruské diplomatické mise je Praha. Takové pražské „my můžeme“je jistě legální a možné, ale vzájemným vztahům neprospívá. Právě u diplomacie je vždycky důležité nejen to, jak věci vnímáme my, ale i to, jak je vnímá druhá strana.
Zhorší-li se v důsledku jednostranných gest vzájemné vztahy, budou to nakonec zase diplomaté, kteří dokážou nesváry utlumit, protože vědí, že po dnešních oboustranných nechutích, neshodách a drobných či větších provokacích přijde nějaké další potom. Bude to nakonec česká diplomacie, která bude muset efektní gesto současných pražských radních trpělivě odpracovat. Proto bych považoval za moudřejší, kdyby vedení hlavního města se svými zásahy do zahraniční politiky našeho státu šetřilo.
Osobnost zavražděného Borise Němcova, jakož i hodnoty, které vyznával, stojí za trvalou připomínku. Jeho památka stojí za víc než za účelové gesto.
Neměli bychom se divit tomu, jestli ruská strana v dohledné době vymyslí nějakou jinou schválnost, která zase nebude úplně po chuti nám.