Vsadí Slovensko na Matoviče?

V sobotu jdou Slováci k parlamentním volbám. Doba plná turbulencí a vyšetřování nájemné vraždy novináře Jána Kuciaka porodila překvapivého volebního favorita. Jak riskantní je sázka na Igora Matoviče?

Igor Matovič je pro strany šance se vzpamatovat. Přestat být elitářské, brát výhru jako samozřejmost.

Igor Matovič, předseda hnutí Obyčejní lidé a nezávislé osobnosti (OĽaNO), představuje ve slovenské politice něco jako menu turistické restaurace v centru Bratislavy. Každý si v něm něco najde: 42 druhů vepřového, kuřecí na 60 způsobů, 20 vegetariánských jídel. To charakterizuje Matoviče, jeho politiku i kandidátku – od odborníků až po komiky. Vybere si tvrdý i měkčí konzervativec, nezapomnělo se ani na maďarskou menšinu. Přesně to vystihly Matovičovy předvolební noviny. Na jejich poslední straně dole v rohu bylo napsáno, že jsou z recyklovaného papíru. Pokud byste náhodou byli zelení, ani na vás se nezapomnělo.

Je však toto důvod, proč průzkumy naznačují, že právě on vyhraje parlamentní volby na Slovensku? Mimochodem, OĽaNO by bylo po Mečiarově HZDS a Ficově Směru teprve třetí stranou v historii Slovenska, které se to podařilo.

Na první pohled to nedává logiku. Slováci vždy chtěli silné strany se silnými lídry. Matovič byl přitom pro všechny deset let pouze šašek s excentrickým vystupováním, ze kterého byste neudělali ani výše postaveného funkcionáře parlamentu. Bývalému

premiérovi Robertu Ficovi nikdy nestál ani za to, aby s ním šel do diskusí.

Dva roky však Slováci volali po změně. Celou dobu je v tom podporovalo liberální Progresivní Slovensko složené z podnikatelů nebo silných osobností neziskového sektoru. Na totéž téma apeloval i populární exprezident Andrej Kiska. Zřejmě nikdo z nich si neuvědomil, že vlna odporu proti starým časům symbolizovaných korupcí, nefunkčními soudy a vlivem oligarchů na policii nakonec stvoří Matoviče. Nepředstavitelné.

Hledá se Pellegrini

Poté však přišla volební kampaň. V ní potenciálně premiérské strany selhaly a nechtěně, neplánovaně vyprodukovaly Igora Matoviče. Směr ji začal tím, že z veřejného obrazu stáhl Roberta Fica a místo něj nasadil za lídra mimořádně oblíbeného premiéra Petra Pellegriniho. Překvapující tah. Jenže tím to skončilo. Fico zůstal v pozadí a Pellegrini premiérem. Pokud byste čekali dominantní vystoupení v diskusích, kde by zválcoval soupeře, nebo masové výjezdy do regionů, zůstali byste zklamáni. Premiér jen vládl a jaksi nevedl kampaň.

Dále Progresivní Slovensko. Umíte si představit, že během dvou let vyhrajete troje volby (primátor hlavního města, prezidentka a eurovolby) a nakonec doufáte, že se vůbec dostanete do parlamentu? Jenže strana udělala jednu zásadní chybu: vybrala si nesprávného lídra. Chcete-li uspět v politice nebo natočit dobrý film, musí se voliči/diváci buď nadchnout vašim extrémně mimořádným příběhem, nebo se s vámi ztotožnit. Ani jedno se nepodařilo.

Michal Truban, úspěšný IT startupista bez skandálů, sice nabídl novou tvář, ale neautentickou, což je potřebné pro politického lva. Tedy předsedu velké a silné strany. Nejdříve neuměl dost dobře mluvit. Když se to naučil, forma byla snesitelná, ale chyběl jakýkoliv konkrétní obsah.

Ve straně Progresivní Slovensko si mohli myslet, že oni jsou tým a nepotřebují silnou osobnost v čele, ale tak to v politice nefunguje. Navíc, jejich několikaměsíční diskuse, zda se spojí, nebo nespojí s novou stranou exprezidenta Andreje Kisky, byly už jen dozvukem prvního špatného kroku.

A propos Kiska. Od strany prezidenta s velkou podporou bychom také čekali minimálně aspiraci na pozici druhé nejsilnější strany. Místo toho byl v posledním průzkumu (který nemohl být kvůli moratoriu na Slovensku oficiálně zveřejněn) vůbec nejslabším subjektem, který se ještě může dostat do parlamentu. Kiskovi totiž chyběl Fico, díky kterému se dostal do prezidentského paláce. Jelikož ho Směr stáhl, přišel exprezident o soupeře. Měl sice dobrou kandidátku se zajímavými osobnostmi, ale chybělo mu jasné a srozumitelná téma. Krom toho Kiska nepatří k nejlepším řečníkům a v závěru kampaně začal anonym posílat videa, která souvisela s jeho starší pozemkovou kauzou. V nich diskutoval s kontroverzním podnikatelem, který mu koupi sporného majetku zprostředkoval. Vysvětlení, že jde o antikampaň Směru a nahrávky jsou sestřihané, zjevně nepomohla. Procenta preferencí spadla.

Nová opozice udělala také jednu chybu společně. Dlouhé měsíce před volbami se všichni dohodli, že na sebe nebudou útočit. Tedy hned v úvodu odmítli samotnou podstatu souboje o voliče: vyhranit se vůči soupeřům. A přišli o šťávu. Dohadování se, kdo bude premiér a kdo ministři, už byla jen taková drobnost.

Ten, jemuž rozuměli

Igor Matovič jako možný předseda vlády by byl pro Slovensko velké riziko. Nepředvídatelný, nedokáže garantovat celistvost svého klubu, otázkou je, do jaké míry by uměl dělat kompromisy.

Na rozdíl od jiných měl v kampani nápady, pracoval, hovořil o korupci, bylo ho vidět a slyšet. Zejména starší lidé rozuměli tomu, co říká. Přestože jako možný vítěz voleb s sebou nese extrémně mnoho rizik a nejistoty, v jednom může Slovensku pomoct. Je to příležitost pro všechny strany (ať už nové, nebo staré), aby se konečně vzpamatovaly. Přestaly se chovat nadřazeně, elitářsky, případně brát vítězství jako automatické, protože je mají všichni rádi. Může to pro ně znamenat návrat k normální politické práci. Což by neuškodilo.