Foldynův odchod z ČSSD může být všem ukradený

Kdo čekal, že odchod letitého člena ČSSD ze strany rozčeří stojaté vody české politiky, byl buď naivní, či blázen. Jaroslav Foldyna kdysi býval výraznou tváří sociální demokracie, bojoval za dostupné bydlení, zvýšení důchodů i minimální mzdy. Silným sociálním akcentem i drsným způsobem vyjadřování patřil k radikálně levicovému křídlu strany. Někoho tím otravoval, jiné dokázal nadchnout.

Většina racionálně uvažujících členů ČSSD však respektovala fakt, že tahle neřízená střela, buldočí povaha, proletář, který nejde pro ránu daleko, může zaujmout zemité jádro voličské základny, bez níž by se sociální demokracie ocitla v izolaci intelektuálních salonů regionálních metropolí.

Poslední dekáda však vnesla do společnosti témata, která pravolevé uspořádání partají upozadila a vynesla do popředí agendu, v níž se řada členů ČSSD ztratila: národovectví, vlastenectví, vztahy s Ruskem, diskriminaci, práva menšin, migraci nebo bruselskou byrokracii.

Jaroslav Foldyna je srdcař. Když se pro něco nadchne, neumí ustoupit. Asi to má z boxu, v němž může dostávat ránu za ranou, ale nesmí se vzdát. Dokud nepadne, odmítá polevit, i když už dávno ví, že jeho předzápasová taktika byla mylná. A tak si severočeský boxer oblíbil kožeňáky z proputinovských Nočních vlků, okatě dává najevo konzervativní pravoslavnou víru, nekriticky velebí český národ, lidskoprávní agendu považuje za rozmar bývalé ombudsmanky, homosexuály za úchyly a na Bruselu vidí jen chyby.

Foldyna se nikdy nepovažoval za sečtělého intelektuála, často se tím chlubil. „Prosazuji názory, kterým věřím. Ne ty, které jsem si někde vyčetl.“Sebevědomá slova mohou působit autenticky, ale bohužel i zmateně. Poslanec totiž zapomíná, že strany svůj program vytvářejí desítky let. Stojí za nimi roky příprav, studií, zkušeností. Byli to sociální demokraté, kteří na počátku naší státnosti odsuzovali do sebe zahleděné čecháčkovství. Patřili mezi nejvášnivější obhájce lidských práv, mezi něž chtěli zařadit i právo na práci, bezplatné zdravotnictví či vzdělání. S křesťanskými demokraty prosadili koncepci jednotné Evropy, jejímž výsledkem je EU i se všemi hloupými nedostatky. V Německu stáli za legalizací homosexuálních vztahů mezi dospělými, za Jiřího Paroubka prosadili registrované partnerství. Už od dob komunistické revoluce v Rusku upozorňovali na rizika tamní totality, řadu z nich proto bolševici zavraždili, poslali do vězení, a to i v totalitním Československu.

Jaroslav Foldyna může mít v mnohém pravdu. Jeho slova o tom, že se ČSSD stala „zpupnou vrchností, která obyčejnými lidmi pohrdá, ačkoliv se tváří, že tomu tak není“, jsou sice ostrá, ale na řadu od reality odstřižených sociálních demokratů sedí. Jeho drsná paušalizace je ale nespravedlivá. Pochybuji o tom, že by Andrej Babiš bez tlaku ČSSD, potažmo komunistů, tak výrazně zvyšoval minimální mzdu, důchody, že by bez mrknutí oka zrušil karenční dobu.

A s čím si při tom všem veřejnost spojuje Foldynu? Jistě, hlasoval pro řadu zákonů svých stranických kolegů. Ale přišel on sám s nějakým návrhem, který by zlepšil život chudých, slabých či znevýhodněných, tedy skupin, pro které by tu ČSSD měla být?

Možná se pletu, ale lidé si ho pamatují hlavně jako hlasitého obhájce Ruska, účastníka dýchánků Sdružení bílého heterosexuálního muže, odpůrce lidskoprávních aktivistů i stejnopohlavních sňatků. Dávno si jej nepamatují jako sociálního demokrata, jen jako umírněného okamurovce. Jeho odchod z ČSSD po dlouhých třiceti letech tak může být sociálním demokratům ukradený. Bude úlevou pro všechny, i pro něj. Na kandidátce SPD a SPOZ bude spokojenější.