Věčný afghánský konflikt

Je velmi naivní se domnívat, že Afghánistán čeká mír po dohodě Američanů s Tálibánem. Pokud snad přece ano, bude to sezonní záležitost. Závislá na ročním období či sklizni.

Po stažení zahraničních jednotek budou místní řeže v Afghánistánu čile pokračovat.

Žádný zázrak čerstvá dohoda o „snížení násilí“mezi Spojenými státy a povstaleckým hnutím Tálibán v Afghánistánu nepřinese. Ba ani následná mírová smlouva, kterou hodlají dotčení podepsat dnes. Trumpova předvolební mírová diplomacie má i zde, stejně jako v případě nedávné „dohody století“pro Palestinu, svá nemalá „ale“...

Letitý konflikt mezi Izraelci a Palestinci se samozřejmě nesrovná čarovným mávnutím mírové úmluvy. Úvaha tohoto zrna by byla hodna Nevilla Chamberlaina, jenž po Mnichovu křičel: „Přivezl jsem vám mír!“Vždyť na permanenci ozbrojeného napětí do značné míry stojí samotná identita obou svářících se entit. Nejrůznějšími způsoby podněcovanými prakticky každým hráčem, který chce ve významném prostředí něco znamenat.

Obdobné je to se strategickým Afghánistánem. Historicky a etnicky determinovaný neklid mnohonárodnostní země, jejíž kmeny mnohdy ani nechápou smysl státní hranice, byl nesčetněkrát stimulován zvenčí. Ať mimochodem, nebo programově – s nasazením všemožných prostředků.

Což známe zejména z konce 80. let 20. století, kdy hegemon východního bloku, SSSR, uvázl v nevyhratelné válce proti mudžáhidům. Nábožensky radikálním vzbouřencům, v nichž západní (zejména americké), pákistánské, íránské či čínské tajné služby snadno rozeznaly nástroj pro své vlastní – nejednou protichůdné – geopolitické cíle.

Minové pole

V případě zaoceánských tajných složek bylo tahání za afghánské nitky dvojnásob užitečné, jelikož právě tento proxy-konflikt nabyl potenciálu pádné odvety za Vietnam. Přesněji za strategickou porážku USA v Indočíně, kde se léta pokoušely zabránit znovusjednocení země. Z jejich pohledu bylo zač se mstít. Ani v hornatém a džunglí porostlém Vietnamu by se levicoví vojáci či partyzáni neprosadili proti nejmocnější armádě světa, nebýt nákladné podpory SSSR i dalších zemí „socialistického tábora“. Včetně Československa.

Strategická odplata Moskvě a jejím satelitům vyšla, jak víme, na sto procent. A je pozoruhodné, že potupný odchod sovětské armády z Afghánistánu, jehož nezdolné kmeny vlastně přispěly k rozvalu celého východního bloku, byl určitým naplněním slov Ernesta „Che“Guevary. Mučedníka komunistického hnutí, snícího o „dvou třech Vietnamech“. Po nich se měl zhroutit politický systém západní supervelmoci a skončit studená válka.

Supervelmoc skutečně vzala zasvé, byť jiná, než doufal profesionální argentinský revolucionář. Rozhodně bipolární svět přestal existovat. Poté jsme desetiletí žili v unipolárním uspořádání, což někteří američtí teoretici zprvu vážně vykládali coby definitivní globální vítězství jediné správné ideologie. Hegeliánský konec dějin.

O to více stojí za zamyšlení, jak je možné, že Washington, zdánlivě poučený vlastním Vietnamem, a zejména tím sovětským, vykročil do stejného minového pole. Takzvaný boj proti terorismu, představující do značné míry umělý militaristický konstrukt (definicí terorismu totiž existují v odborné literatuře desítky!), přivedl stát se suverénně největšími vojenskými dotacemi do nekonečné vojny.

Nejdelšího otevřeného konfliktu v celé existenci USA. Do spletitých problémů země, kde byla „ozbrojenými misionáři“dosazena nová, pověstně zkorumpovaná ústřední vláda.

Supervelmoc do svého dobrodružství zavlekla – mimo jiné kvůli své legitimaci – také mnohé spřízněné hráče. Zatímco u nás ještě loni dominovaly parafráze výroku Klementa Gottwalda z doby španělské občanské války, že „v Afghánistánu se bojuje o Prahu“, ti odvážnější aktéři už dávno oblast opustili. Anebo alespoň léta nepokrytě řeší, jak z konfliktu vybruslit.

Okupačním silám totiž měření sil s povstalci přineslo namísto trvalého vítězství toliko lidské nebo finanční ztráty. Ostatně Spojené státy na ně od roku 2001 vydaly asi dva biliony dolarů!

Výsledky vleklé kampaně jsou tudíž žalostné. Trvalé vítězství v nedohlednu, nemluvě o posilování náboženského extremismu široko daleko či bobtnání mezinárodního narkobyznysu.

Vietnamizace konfliktu

Dnes, stejně jako před deseti lety, platí pro region totéž: posttálibánský Afghánistán zdědil řadu problémů válečného konfliktu z let 1978–2001. Na prvním místě jsou to především prohloubené společenské rozpory, zejména na etnické a regionální úrovni (oba faktory se přitom vzájemně prolínají). Po deseti letech posttálibánského vývoje se nepodařilo zlomit moc regionálních a lokálních velitelů.

Z někdejšího krveprolévání v jihovýchodní Asii nebylo vůbec snadné vyjít a z afghánského to nebude o nic snazší. Rozhodně to nepůjde bez ztráty květinky. Už proto, že vítězící vzbouřenci deklarují ochotu jednat s kdekým z místních. Leč s výjimkou neoblíbené kábulské exekutivy, co vcelku nedávno přepočítávala hlasovací lístky z místních prezidentských voleb.

Po stažení zahraničních okupačních jednotek tak budou zjevně místní řeže čile pokračovat, patrně už ale jen z místních zdrojů. V sedmdesátých letech se tomu říkalo „vietnamizace konfliktu“.