Hořava: Neumím jednat s lidmi
Rád dře v lese, hrál v NHL za NY Rangers, pak i s mladým Forsbergem. Teď Miloslav Hořava pomáhá Spartě.
Nebýt nedávného sparťanského volání SOS, nejspíš by teď dál většinu dnů trávil v lesích u Velké Dobré. S kamarádem těžil dřevo, kterého tam po silných vichřicích leží pořádná fůra. Od začátku února je před Miloslavem Hořavou jiná šichta. S Josefem Jandačem mají za úkol dokonat práci, kterou načal překvapivě odvolaný Uwe Krupp – tedy po 13 letech půstu dotáhnout hokejovou Spartu k titulu.
Jenže i když se to podaří, i když bude třeba finále, on klidně ze dne na den odejde. Vrátí se do lesa. Nebo odletí do Švédska na hokejovou stáž. „Nedovedu si představit, že bych se někde upsal na pět let a byl jak pes u boudy. Čím jsem starší, tím potřebuji větší volnost. A taky neumím jednat s lidmi,“vysvětluje mistr světa z roku 1985, proč je jeho trenérský životopis plný krátkých angažmá.
Jste přísný trenér?
Vůbec. Nejsem. Nechci dělat skromného, ale nemám nějakou charakteristiku, že bych si řekl: Jsem takový a takový. Dokonce se ani neznám tak dobře, že bych dokázal předem říct, co bych udělal a co ne. Můj život se mění, že po třech letech často říkám: Ty vole, vždyť jsi tvrdil, že to dělat nebudeš, a teď děláš.
Ale jako hráč jste v 80. letech musel zažít přísnost.
Zažil. Ať už v nároďáku s panem Bukačem nebo na vojně v Jihlavě s panem Neveselým. V té době mi to samozřejmě lezlo na nervy, ale teď si říkám, že to bylo dobrý. Vždyť v Jihlavě jsme vyhráli dvakrát titul, byla to zábava, má nejlepší léta. Nedalo se to s normální vojnou srovnat.
Nechybí dnes ta přísnost?
Je jiná doba a už to nejde. Nedokážu říct, jestli je to škoda, nebo ne.
Něco z toho nám určitě chybí, ale zase máme spoustu věcí jiných. Mladí kluci nezažili vojnu, nevědí, co to je. U nás když pan Neveselý řekl: Ty budeš držet hubu a krok, věděl, že nás má v hrsti, protože jsme vojáci.
Má ale být ve vztahu trenér–hráč demokracie?
Diktatura jak u Tichonova je nesmysl, ale to je i úplná demokracie. Pan Neveselý to taky tak dělal. On něco řekl a přes to nejel vlak. Ale kolikrát jsme si mysleli, kdovíjaký nebudeme mít průšvih, a on: Dobrý, tak jste si poseděli, dali pivo. My kroutili hlavou a ptali se: Co se to děje? Čekali jsme, že nás sejme. V tom byl výborný a nemyslím si, že by to měl připravené. Byl takový. Což je úžasné, to je dar, který se nenaučíte.
Tehdy byl hlavní trenér kápo. Dnes je móda štábů, kde mají trenéři vyrovnané role. Zrovna vy jste byl jedním z prvních průkopníků, když jste před 15 lety dal ve Znojmě poměrně velký prostor asistentovi Votrubovi.
Mně se to líbilo a vyhovovalo mi to. Hokej se posunul tak, že je dobré, když se práce rozdělí. Podle mě nejde, aby jeden trenér vše obsáhl. Nebo jde, ale v určité fázi sezony vás to semele, jak je toho na vás hodně. Pak děláte chyby. A chybám se dá přeci předcházet.
Laicky – v čem je to tak super?
Jde o spolupráci. Když někdo vede trénink, nemá čas v rychlosti sledovat všechny věci. Když se podělíte, jeden sleduje toto a druhý tamto. A během stejného času se udělá mnohem víc práce.
Vznikají třenice?
Zatím jsem nezažil opravdovou hádku. Jsou situace, kdy já bych to udělal takto a ten druhý jinak. Vy se pak podíváte na jeho možnost a řeknete si: Ty jo, to je fakt lepší. Není tam egoismus, že si potřebujete dokázat, že máte pravdu. A když ke shodě nedojde, tak jsme si prostě řekli, že vyzkoušíme jednu věc a pak druhou. Na ledě uvidíme, co je pro hráče lepší. Nejde o střet trenérů, ale o to, co hráčům vyhovuje. Hlavní je mužstvo, trenéři jsou podpůrní.
Jak jste si padli do oka s kolegou Josefem Jandačem? Před sparťanským angažmá jste se neznali.
My si nijak nepadli. Prostě jsme si řekli, že to zkusíme, a až teď zjišťujeme, jestli do toho oka opravdu padáme. Ale názor na hokej máme stejný. Neumím si představit, že bych šel pracovat s někým, kdo by řekl: Já chci couvat a hrát defenzivu. Odpověděl bych: Tak jo, ale beze mě. Já takový hokej už neumím. A nechci být u něj přítomen.
Zvažoval jste nabídku Sparty?
Měl jsem velký zájem vidět, jak pracuje Uwe Krupp. Byl jsem s ním dvakrát třikrát předdomluvený, že mu budu dělat asistenta, ale ani jednou to nevyšlo. Chtěl jsem se od něj něco přiučit, něco se dozvědět. Taková zkušenost je k nezaplacení. Ale jednou jsme se v závěru nedohodli, podruhé jsem byl ve Švédsku. Naposledy jsme se bavili v listopadu, kdy Sparta vyhrála asi patnáct zápasů, a říkal jsem: Hele, to ne. Nezasahujte, protože je to strašně křehké.
A pak Sparta odvolala trenéra ze třetího místa. Překvapilo vás to?
Není to moc otázka pro mě, ale taky mi to připadá zvláštní. Z třetího místa, krátce před play off. Ale nevím, jaké k tomu měli důvody. Zdědil jsem mužstvo ve výborném stavu a kondici. Když jsem přišel, měli akorát pár zápasů, které se nepovedly. To je normální. Určité detaily klukům říkáme. Chceme, aby hra byla malinko agresivnější, víc v pohybu. Jinak zásadní věci na hře za krátkou dobu nezměníte.
Mluvil jste o pobytu ve Švédsku. Tam se hodně obohacujete, že?
Ano. Neříkám, že je švédský hokej nejlepší, jsou tam věci, které se dělají i ve zbytku Evropy, ale oni jsou v nich napřed. Takže chci vidět, jak to dělají. A Švédové jsou otevření, podělí se, což mi pomáhá.
Ta skandinávská otevřenost často mnohé překvapí, protože Češi si rádi všechno střeží.
Ale zase si ty Švédy neidealizujme, protože vám všechno nedají na podnose. Mám kamaráda Tomase Sandströma, se kterým jsem hrál v Rangers. Když on zavolá, že se chce přijet podívat bývalý hráč a jeho známý, je to něco jiného, než kdybych tam zavolal sám. Sice mě taky pozvou, ale bude mi to k ho…, protože neukážou vše. Takhle jsou otevřenější.
Co dělají lépe?
Zaprvé bych zmínil posloupnost. Když jde o mládež, tak se musíme v určitém věku soustředit na věci, které jsou nejpříhodnější. Jestliže mladý má věk na obratnost, měl by se věnovat jí. A postupně na to navazovat. My chceme od těch kluků něco, na co oni třeba nemají a jsou to prostě nesmysly. Nepřipadá mi normální, když se v osmé třídě učí rozjíždění přesilovky. To je kravina. Ano, v dalším zápase asi vyhrajete, ale pro rozvoj hráče to nemá vůbec žádný smysl.
Taky platí, že je porážíme v patnácti šestnácti, ale pak nám rázem utečou.
Já věřím, že je i v sedmnácti porazíme, ale ve dvacítce už ne či jen výjimečně. Jdou postupně a taktiku se naučí klidně ve dvaceti. Už se ale umějí obracet na obě strany, výborně střílet, zvládat osobní souboje. Naučí se to, kdy mají. Když budeme neustále předbíhat, tak je ve finále nepředběhneme.
V čem dalším jsou mapřed?
V intenzitě tréninku. Když se v něm hráči naučí jezdit určitou rychlostí, třeba ze 70 procent, je pak těžké se adaptovat na vyšší tempo. Než to mozek zpracuje, trvá to hrozně dlouho. Oni tomu předcházejí tím, že trénují při plné intenzitě. Mozek si zvykne na automatismy a má to pak daleko jednodušší.
Když to ale slyším, přece memí těžké s tím začít i u más.
Každý trenér má svůj pohled. Řekne, že to takhle dělá deset let, bylo to dobré, protože vychoval čtyři velké hráče. Hokej se ale mění. A když nemá možnost někam vyjet, aby se změnil jeho pohled, nehne se to nikam. Nechci to však házet na kolegy. Podmínky ve Švédsku jsou jiné, tady to ti chlapi dělají po práci, nemají za to tolik peněz. A buďme realisté – těžko se někdo sebere a zaplatí si letenky a pobyt ve Švédsku.
Mluvil jste o Ramgers. Jaké to bylo, když se člověk, který vyrůstal ma Kladmě, majedmou zkraje roku 1989 ocitl v New Yorku?
Šok, úplně šílené. Kluk z vesnice, který slezl z traktoru, stál před mrakodrapy. Byl jsem ze všeho paf, ale byla to neskutečná zkušenost, i když jsem skoro nic neodehrál. Už jenom když jsem přijel a musel si koupit hadry – oblek, saka. Vypadal jsem v tom jako otep sena. Ale všichni jsme museli chodit naparádění. Taky cestování a servis kolem pro mě byly jak z jiné planety.
Jak se mámluvy odehrály?
Na jednom mistrovství se mnou a Růžou
(Vladimírem Růžičkou) mluvil Phil Esposito, tehdy byl v Rangers generálním manažerem. Pak přišla nabídka, Pragosport mě pustil, protože jsem měl dost odehráno za nároďák, věk i medaile. Jen na Kladně jsem se rozloučil ve zlém, protože mi řekli: Buď nám pomůžeš, nebo jdi. A já měl jasno, tak jsem trochu víc myslel na sebe než na klub.
Chápeme. Co slavmí spoluhráči?
Byl tam mladý Brian Leetch, jeden z nejlepších beků, které jsem viděl. Ale zažil jsem i hráče jako Guy Lafleur, jednu z ikon NHL. Když jsme hráli v Montrealu, tak tomuhle frajerovi deset minut vestoje tleskali a mně šel mráz po zádech. I teď mám husinu, když si na to vzpomenu. Jen jsem moc nehrál a kolikrát jsem musel dělat věci, které kdybych musel dělat tady, řekl bych: Zapomeň!
Co komkrétmě?
Bruslení. Když jsem nehrál, dostával jsem takový záhul, že mně normálně bylo zle. Kdyby mi to poručil trenér tady, řekl bych mu, ať si to hraje sám. Ale ty dva roky mi hodně pomohly. Naučil jsem se anglicky. Přišel jsem tam, strašně v ní plaval a cítil se jako kretén. Tak jsem pořád bifloval slovíčka a ptal se jich, co a kde použít.
Co jste věděl o NHL?
Jak se tam hraje a že jsou to magoři. Když jsme s nároďákem hráli proti Kanadě, řezalo se to. V NHL jsem byl v klidu, protože rváči věděli, že kdyby mě někdo zmlátil, tak to pro něj nebude žádné vítězství. Ale i tam byli výborní hokejisti.
Nechtěl jste v NHL zůstat déle?
Když jsem končil v New Yorku (1991), ještě jsem dostal nabídku z NHL. Ale bylo mi třicet a nedovedl jsem si představit, že nehraji každý zápas. Šel jsem do Švédska do MoDo a udělal výborné rozhodnutí. Hrál jsem s mladým Forsbergem, Näslundem a byla jen otázka času, kdy se ti dva proslaví. MoDo v té době produkovalo spoustu hráčů pro NHL.
Však jejich hokejové gymmázium je vyhlášemé.
Už to taky neplatí. Udělal se titul (1999), ale nasekaly se chyby a od té doby všechno včetně mládeže šlo dolů. Kvůli tomu spadli a čtyři roky se snaží dostat zpátky nahoru.
Takže kam jezdíte ma stáže?
Byl jsem v Malmö a ve Skelleftea AIK, který byl šestkrát po sobě ve finále. Přitom ještě před patnácti lety hráli druhou ligu, dokonce byli před krachem. Ale změnili trénink a začali produkovat hráče. Pro mě to bylo neskutečné, inspirativní. Po jednom z titulů jim odešlo deset hráčů, ale oni je nahradili a šli znovu do finále! Říkal jsem si: Ty vole, jak to děláte? Tohle není možný. Když jsem ale viděl, jak trénují, pochopil jsem. Byl jsem nadšený, že bych to rád zkusil i u nás, abych hráče takto připravil.
Bavila by vás tremérsko-mamažerská fumkce?
Ani náhodou. Jsem na to trubka.
Proč?
Neumím jednat s lidmi. Ani to neumím prezentovat. Mě hokej baví hlavně na tom ledě. To okolo chci vynechat. Baví mě kabina a led, v tom jsem celý život. Jakmile se vyjde z kabiny, jsem špatný.
Říkáte, že meumíte jedmat s lidmi. I proto je váš životopis plmý jedmoročmích amgažmá?
Je to i v tom. Třeba Pepa Jandač říká, že může trénovat s každým, já si to o sobě v žádném případě nemyslím. Ale komplikace je spíš ve mně než v někom druhém. Je to ale i tím, že čím jsem starší, tím chci mít určitou volnost. Nedovedu si představit, že bych se někde upsal na pět let a byl jak pes u boudy.
Hokej mě baví hlavně na ledě. To okolo chci vynechat. Jakmile se vyjde z kabiny, jsem špatný.
I ze Sparty můžete brzy odejít?
Klidně. A půjdu s pejskem do lesa. Anebo si naopak řeknu: To je super, ještě chci zůstat. Někdo je budovatel, který chce zůstat dlouho, ale já takový nejsem.
Tem les máte hodmě rád, že?
Strašně moc. Chodím tam i občas těžit dřevo, pomáhat kamarádovi.
Čistíte si tím hlavu?
Taková slova nemám rád. Já si nepotřebuji čistit hlavu, nemám ji ničím zadělanou, nemám žádné starosti. Mě prostě baví, když tam pomáhám. Ta tvrdá práce.