Rozhovor: 40 let kapely Brutus
Opijem se, opijem se. Půjdeme spolu do nebe. Gorila. Nejslavnější česká tancovačková kapela Brutus, která zpívá zmíněné písně, slaví 40 let na scéně.
Vystoupení kapely Brutus neunikl asi žádný český fanoušek rockové hudby, který hlavně na venkově chodí na zábavy a tancovačky. Původně rakovnická skupina se objevila i ve známém filmu Indiánské léto a sitkomu Comeback. Ansámbl, který dost často čítá i osm hudebníků na pódiu, se ještě donedávna přepravoval na koncerty vlastním autobusem. Frontmanovi a zpěvákovi Brutusu Sašovi Pleskovi je třiasedmdesát let a kapela pod tímto názvem hraje už čtyřicet let. Kromě něj občas některou otázku v rozhovoru pro MF DNES zodpověděl i další člen, bubeník Vladimír Hasal.
Jak se za roky, co hrajete, změnila klasická česká venkovská tancovačka?
Pleska: Před čtyřiceti lety byla zábava ve venkovském kulturáku nebo fotbalovém hřišti jediným místem, kde se mohli fanoušci bigbítu sejít. Nebyly kluby, nekonaly se festivaly. To, co si dnes estéti idealizují jako typickou vesnickou tancovačku, můžou zhlédnout právě v klubech činných v Praze i v jiných větších městech. Mnoho takových skromných klubů se přitom s honosnými divadly-kulturáky-sokolovnami na venkově nedá srovnávat. Ale když si sedne kapela s publikem, tak se vytvoří bigbítová pohoda všude. Přes léto ovšem hrajeme stále na hřištích a letních parketech, na festivalech výjimečně.
Když se řekne Brutus, tak to první, co se mi vždycky vybaví, je neutuchající odhodlání jezdit i do nejmenších vesnic. Když je někde u zastávky otrhaná plakátovací plocha, tak je dost časté, že je tam váš symbol – golem s kytarou. Je to styl vaší kapely nepohrdnout ani nejmenšími parkety?
Pleska: My jezdíme tam, kam nás pozvou. V Praze jsou také malé podniky.
Hasal: Spíš je důležité, jak to tam vypadá a jak to v areálu funguje. Jezdíme do Lesné na Vysočinu. To je obec, která má pětadvacet čísel popisných, možná přeháním, ale tam se zapojí do příprav celá vesnice. Důležitý je entuziasmus pořádajících.
Pleska: V Lesné říkali, že jednou přijel Olympic, ale nehráli, protože byl slabý proud. Měli moc světel. Nejvíc totiž sežerou právě světla. My jsme hráli, i když byl slabý proud. My jsme skromní v aparatuře, tak můžeme hrát i tam, kde ostatní kapely nehrají.
Výjimkou je Olda Říha a Katapult. Ten si, než udělá smlouvu, jede pódium obhlédnout, a když není úplně perfektní, tak nejede. Nebo si nechá postavit vlastní pódium.
Chodí na koncerty i teenageři, nebo s vámi publikum Brutusu stárne?
Pleska: Publikum se samozřejmě mění, protože v šedesátých letech staří nechodili. Těm se líbila dechovka nebo swing. Ale dneska, ať je ženským dvacet nebo padesát, všechny vypadají stejně. Všechny jsou stejně krásné. Jak je společnost bohatá, tak mají na kosmetiku.
Kolik máte koncertů a zábav do roka?
Pleska: Sto deset až sto dvacet.
To vychází, že hrajete každé tři dny.
Hasal: Ale ono se to kumuluje přes léto. To máme dvojáky i trojáky (dvě i tři vystoupení za den – pozn. red.). Třeba magické datum 20. června. To je snad nějaký mezinárodní den hudby. Jako kdyby se všichni pořadatelé zbláznili a chtěli pořádat nějakou akci. Dalo by se hrát i na deseti místech. Samozřejmě, že se člověk snaží uspokojit dva tři pořadatele, ale víc se toho zvládnout nedá.
Věděl jsem, že kapely hrají na dvou místech za den, ale třikrát? To strávíte víc než pět hodin čistého času na pódiu…
Hasal: Plus cesta. Ale festivalové sety mívají jen devadesát minut.
Pleska: Takže třeba dvakrát dáme festivalový program a pak večer tancovačku – čtyři hodiny – abychom z toho také něco měli. V sedmdesátých letech jsme hráli pět hodin a někdy i šest hodin na jednom pódiu. Snažili jsme se přehrát všechno, co jsme uměli. Nevěděli jsme totiž, co bude dál. Zkrátka doba zakazování a povolování. Třeba jsme pak měli rok zákaz.
Proč vás zakazovali? Pokud člověk není disident nebo nehraje protestsongy, tak by to snad nemělo vadit?
Hasal: Už jen to, že se někde zdržovalo hodně lidí, znamenalo, že si koledujete o zákaz. Protože by někdo náhodou mohl v davu říct – a jdeme! Nějaký vůdce. Zpravidla se zákaz podařil, protože nebylo kde se odvolat. Velmi frekventovaný výraz byl „závadová mládež“. My jsme si dělali legraci, že to je mládež Viléma Závady, a nevěděli jsme přesně, kdo to ta závadová mládež je. Asi ten, kdo měl džísku a džíny, ale to k zákazu stačilo. Závadová mládež, to bylo takové zaklínadlo.
Pleska: Myslím, že šlo už jen o to, že jakýkoli subalterní úředník měl možnost a moc kapelu zakázat. Tak si to prostě vyzkoušel, jen protože mohl.
Jak člověk dosáhl zrušení zákazu?
Pleska: Roční zákaz byl tak tvrdý, že člověk musel kapelu obnovit většinou jinde a pod jiným názvem (proto i kapela, ze které vzešel Brutus, často měnila jména – pozn. red.). Skupiny musely být hlášené na okresech, tak jsme ji pak přihlásili v jiném okrese.
Hrajete vy nějaké převzaté skladby?
Pleska: Převzatých skladeb jsme dřív uměli dvě stě nebo tři sta, ale jak se střídalo obsazení, tak jich teď umíme už jenom pět. Skoro vždy hrajeme na koncertech instrumentálku Apache od kapely Shadows a I Want Candy od Strangeloves, tam je takové dlouhé bubenické sólo. Na to máme i český text. Ten máme také na California Sun od Ramones. Hrajeme i Tivoli od Milana Chladila v punkové verzi.
Hasal: Hráli jsme klasické rock n’rolly, nebo Should I Stay or Should I Go od The Clash.
Pleska: Ale tu momentálně neumíme a mně se ani moc nelíbí.
Která píseň je nejžádanější?
Pleska: Před začátkem zábavky ta první.
Nakolik je či byl Brutus profesionalizovaný?
Pleska: Já chodím do práce, ale mám i penzi. Tak už nikdy nebudu úplně profesionalizovaný. Pracuju ve firmě, která sídlí v areálu kralupské chemičky. Bubeník Pavel Fišar hraje v Brutusu i v dalších kapelách a učí v hudebce. Má toho dost, tak nestíhá všechny Brutusy. Honza Bitman hraje v Brutusu i v dalších kapelách na basovou kytaru, kromě toho se taky stará o kulturní hospodu ve Velichově. Z dřívějších hráčů Libor Laun se tím živil asi dvacet let, Jirka Pertl také tak, než vybudoval továrnu na svetry KAMA. Michal Cerman zpívá ve StarDance i muzikálech, Václav Upír Krejčí je komikem. On k nám přešel z kapely s názvem Upíři, přezdívali jsme mu Upírek a to mu zůstalo.
Vždy mě fascinovalo, že kapela Brutus jezdila na vystoupení vlastním autobusem. Jak jste ho získali?
Pleska: Na první autobus jsme se složili. Za dvacet pět tisíc jsme ho vykoupili z vrakoviště. Dost jsme se naučili při opravách, dělali jsme si všechno sami. Škoda RTO byla na konci osmdesátých let už hodně retro. U nás ani ve východním Německu to obdiv nevzbuzovalo, ale když nás s ním, těsně před sametovou revolucí, pustili do Stuttgartu, všichni si ho chtěli vyfotit. Dalo se v něm točit pivo ze sudu a groupies
(skupiny fanynek – pozn. red.) tančily na motoru. Poslední autobus se s námi zlomil vejpůl, taky se i zapálil a hořel jasným plamenem, odvezli jsme ho do šrotu v berounském pivovaře Medvěd. Ve své době byl autobus nutnost.
Hasal: Dnes už by byl ekonomicky neúnosný. Tehdy jsme však byli všichni z jednoho města, takže byl vlastně výhodný. Vezli jsme aparaturu i všechny kamarádky.
Postihla vás nějak „krize hudebního průmyslu“, kdy se přestala prodávat cédéčka?
Hasal: My jako kapela nebyli nikdy závislí na prodejích. Jiné skupiny vydaly desku a pak půl roku nic nedělaly. Dnes naopak všechny kapely přešly na to, co jsme dělali vždycky, že staví na živém hraní.
Pleska: Krize hudebního průmyslu není krize hudby. Přechod od filmové fotografie k fotografii elektročipové není krizí fotografického průmyslu, naopak fotí se víc než dřív, ale už to není tolik pro Kodak. Hudební průmysl ztratil monopol na nahrávky. Kdo chce studio, může ho mít, a to doslova. Hudební průmysl ztratil i monopol na šíření, přes síť se dostanete – když chcete – k muzice, kterou hudební průmysl v podstatě ignoroval.
Brutus se objevil v kultovním filmu Indiánské léto a seriálu Comeback. Jak k tomu došlo?
Hasal: Speciálně Comeback, který pořád opakují, byl o tom, že Tomáš Baldýnský hledal kapelu, která není tak profláklá. A protože nás znal, dohodli jsme se. Indiánské léto mělo kouzlo rovněž v tom, že filmaři hledali neokoukanou kapelu a jeli se podívat na jednu naši tancovačku, aby nekupovali zajíce v pytli. Na konci už tam všichni leželi opření hlavou o stůl. To, co se natáčelo na tom koupališti, tak to vlastně byla taková simulace zábavy. Byl to projekt, kde prvně vystoupily Klára Issová a Tatiana Vilhelmová.
Pleska: I pro režiséra Sašu Gedeona šlo o první film. Oni tehdy protočili už tři čtvrtiny rozpočtu a my se šli podívat do jejich stanu, kde nám filmaři ukázali scénář. To bylo tehdy jeden a půl strany a oni nám řekli: To my ještě dovymyslíme. A vymysleli.
Nejste jen muzikant, ale i úspěšný chemik. Prý jste objevil iniciátor pro výrobu bifukcionalizovaných kapalných polybutadienů. Jak vysvětlíte laikovi, o co jde?
Pleska: Inu, klukovský sen, chtěl jsem dělat palivo do raket, tak jsem se dal na chemii. Vytvářejíc a přetvářejíc materiály, chemie dává světu všechno. Pivo, cement, mléko, sklo, železo, benzin, gumu, plasty, léky, to všechno se studuje na chemické vysoké škole. Jestli máte dva roky starý mobil, tak displeje se tehdy dělaly tak, že se na ně nalilo lepidlo, které pojilo vrstvy. Komponentu pro lepidlo dělala naše společnost. Já pracuji v laboratoři a vyvíjím ty postupy.