Nemilosrdný Mírov. Tady nechcete skončit
Reportáž z nejstřeženější věznice v Česku
Poslední kamenný schod je sešlapaný, obroušený do lesku a jako by se prohýbal pod tíhou všudypřítomného zla. Denně na něj šlapou ti největší zločinci – vrazi, násilníci, nájemní zabijáci.
Den co den vyjdou ze dveří vedoucích k celám a udělají osmdesát kroků k pozinkovanému plotu obehnanému ostnatým drátem. Na vybetonovaném plácku chodí dokola, ti mladší si zahrají rychlý fotbal, nohejbal. Jinak se tu dá nanejvýš koukat do nebe a těkat očima mimo smyčky žiletkového plotu. Mají hodinu. Hodinu za den na to, aby byli na vzduchu. Je to jediné, co roky znají, a strašné jako jejich činy.
MF DNES navštívila nejtěžší a nejstřeženější českou věznici – Mírov.
Elektromotor zlověstně zaklapl vstupní vrata. Je to předěl mezi svobodou a místy, kam se nechcete dostat: doprostřed dvora, kde i oprýskaná rudá fasáda vám připadá krvavá. Utéct se podařilo jedinému člověku. Před 20 lety vrahovi Jiřímu Kajínkovi.
Před mrazivě bodavými pohledy odsouzených zločinců byste nejraději uhnuli, ale uhnout tady znamená trpět. Vyčtete to rychle, beze slov. Prostě nemusejí nic říkat – svůj trest si tu odpykává 450 lidí. V průměru tu stráví 14 let, jsou zde ale i vrazi odsouzení na doživotí a třeba dva vězni s trestem 35 let. „Dvacítka“na krku je standard a ani nechcete vědět, za co ji dostali.
Na čísla se tu vůbec dost hraje: 1 hodina venku, 23 hodin na cele. Dvacet minut telefonního hovoru za den na některé z maximálně deseti schválených čísel. Jedna návštěva za měsíc na nejdéle tři hodiny.
Výstupní oddíl
Procházíme osmerými zamčenými dveřmi do chodby, kterou rozdělují na dva sektory mříže. Těžké kovové dveře cel natřené temně hnědou barvou vypadají, že pamatují ještě nacistickou okupaci, kdy hrad sloužil jako věznice gestapa. Tohle je ale ten nejmírnější oddíl.
„Výstupní oddíl. Sem přicházejí vězni půl roku před koncem trestu. Mají na pokoji televizi, k dispozici kulturní místnost, kuchyni... Sami si perou, vaří. Učí a připravují se na život venku,“vyjmenovává jeden z dozorců. V místnosti zhruba čtyři krát čtyři metry jsou tři staré kovové vojenské postele. Stolek, malá televize, pár knih na polici přivrtané do mnohokrát přetřené zdi, hranaté zásuvky z osmdesátých let. Do místnosti vklíněná sprcha se záchodem, socialistické čtvercové kachličky. Okno odhadem padesát na osmdesát centimetrů s venkovní mříží jištěné ještě pevným „pletivem“, aby škvíra byla maximálně na prst velká.
Právě okno paradoxně upoutá nejvíce. Jako by sem nepatřilo – dvoukřídlé, dvojité, celodřevěné. A drahé. Mírov je památkově chráněn, a tak kvůli požadavkům památkářů sem nejde dát jen plastové, násobně levnější.
Kuchyně: pár skříněk, dvě staré otlučené socialistické umakartové židle, pult s otlučenými hranami nábytku, vyviklaná dvířka, která pamatují nejednoho recidivistu. Na chodbě telefon na karty, ze kterého mohou vězni volat. Dozorci samozřejmě hovory odposlouchávají a jen ty s právníky nemají „uši“.
Další troje mříže, úzké chodby, na kterých jsou ve zdech „vestavěné“schránky důvěry, kam vězni píší své stížnosti – třeba s kým (raději) nechtějí být v cele.
Tady se knihy vracejí
Najednou místnost, která sem jakoby nepatří. Regály s úhledně seskládanými knihami, akvária s obřími rybami a uprostřed od pohledu trochu zakřiknutý chlapík, který zdejší knihovnu vede. „Vězni si půjčují nejvíce knih o anatomii, fyzioterapii,“překvapí odsouzený. „Oni prostě cvičí v posilovně, tak se zajímají o stavbu těla,“vysvětlí a krmí při tom ryby. Zapomeňte ale, že by si někdo mezi regály přišel knihu sám vybrat. Může si ji objednat a knihovník mu ji donese. „Tady není problém s tím, že by se knihy nevracely,“zalaškuje.
Jediné pravidlo: přežít
Těžké kovové dveře zaklapnou, dozorce otočí zámek a knihovnu i s knihovníkem uzavře ještě na dva kovové kolíky. Bez šance je jakkoliv otevřít. Nebo vyrazit bez semtexu.
V tu chvíli pochopíte, že Jiří Kajínek, který odsud jako jediný v novodobé historii z cely v druhém patře před dvaceti lety oknem utekl, neměl jinou cestu než upilovat mříže a slanit po provaze až za plot.
Dost riskoval. Věznice je obehnána hradbami, na kterých jsou strážní věže. Dozorce s brokovnicí vidíte, ať se otočíte kamkoliv. Plotů s namotaným žiletkovým drátem nataženým jak pružiny je tu nepočítaně – pravda, některé vznikly až po Kajínkově útěku. Plot má svou vlastní „signálku“. Hlídanou stěnu, jejíž překročení spustí alarm a v tu chvíli střelbu strážného jako po Kajínkovi v říjnu 2000.
Dril je tu tak přísný, že utéct se odsud nikdo už nepokusil. Tady to zlomí i ty, kteří venku byli za velké bosse. Platí tu roky jediné pravidlo: přežít Mírov.
Jsou jen dvě cesty, jak před tím skličujícím pocitem, který je v každém metru zdi, zmizet – odsedět si trest, a nebo alespoň jednou měsíčně jít do zdejšího malého kostela svaté Markéty – neřešit svou vinu podle práva, ale před bohem. A nebo prostě jen vyjít z cely.
Na zdi v kanceláři psycholožky Anny Braunerové visí několik obrazů, které malovali vězni. Přímo proti dveřím je pak „trilogie“obrazů, na kterých je slunce. Zapadá nebo vychází. „Jestliže namalují východ slunce, pak je to snaha vidět nějakou lepší budoucnost, nějaký začátek. Západ, to je přesný opak...“zamýšlí se psycholožka.
Pro část vězňů je ale začátkem to, že vůbec začnou pracovat. Ne mimo věznici ve firmách, jako to bývá v jiných káznicích. Ale třeba v elektrotechnické dílně, kde montují motory pro Siemens. Ta je v podzemí pod dvorem hradu. „V současné době pracuje šedesát dva procent odsouzených,“popisuje ředitel věznice Roman Mišák.
Dvakrát ročně balík
U moderních strojů tu pracuje zhruba dvacítka vězňů. Všichni v šedivých tričkách s nápisem Mírov na zádech. Mezi nimi třeba muž, který dostal třiceti let za nájemnou vraždu dvou podnikatelů a z Mírova odejde nejdříve v roce 2047, kdy mu bude 72 let. Do té doby ani na krok mimo zadrátovaný areál.
Další vězni pracují v truhlárně, kde vyrábějí nábytek pro soudy či státní úřady, ale i na zakázku třeba kuchyně nebo dětské pokojíčky. „Někteří jsou pro nás pracovně nezařaditelní, jiné zase nemůžeme zaměstnat z bezpečnostních důvodů,“vysvětluje ředitel Mišák.
Měsíčně si tu vydělají mezi 7,5 až 9 tisíci korun. Část peněz jim věznice strhává za pobyt – za ten platí padesátikorunu denně, tedy patnáct stovek měsíčně, část jde na úhrady dluhů a škod, které napáchali.
Když máte peníze, můžete si tu koupit cigarety, drogerii, noviny, časopisy, kafe nebo třeba objednat cokoliv jiného. Třeba rádio. Tedy pokud „sekáte latinu“.
Přesypat, otevřít, ukázat
Dvakrát ročně vám může přijít maximálně pětikilogramový balík od rodiny. Pokud vám pošlou kafe ve skleněné lahvi, vězeňská služba je rovnou přesype do pytlíku, stejně tak otevře konzervy. Na cely se nesmí dostat nic, čím by vězni mohli útočit. To je důvod, proč denně musejí všichni při ranním přepočítávání vězňů ukazovat jídelní nože. Že je oblý a nemá jej nikdo zbroušený. „Ty záchyty takových věcí tu samozřejmě jsou,“popisuje ředitel věznice Mišák.
A ještě jedno pravidlo tu platí: mobil – který při dvanáctihodinové službě nesmějí mít ani dozorci – tu má stejně jako v jiných věznicích cenu zlata. Stejně tak drogy, které se uvnitř věznic prodávají za jednou tolik, co stojí venku. Do Mírova je ale daleko těžší cokoliv propašovat – už proto, že je to hrad obehnaný zdmi, přehodit cokoliv dovnitř je prostě nemyslitelné. A k plotům se vězni nedostanou.
Jediný způsob je tak přes vstupní kontrolu. „Třeba v kartonu cigaret, kdy v konkrétní jedné cigaretě klidně uprostřed kartonu bude gram pervitinu. Přitom krabičky jsou okolkované a vše vypadá neporušené. Nebo třeba uprostřed krabičky s nutelou,“popisuje ředitel Mišák.
Bezpečnost věznice a předpisy v ní jsou dnes jinde, než když utekl Kajínek. „Ukázalo nám to slabé místo a stav, který se dnes už nemůže opakovat. Došlo tam k souhře náhod a špatně zorganizované rekonstrukci,“říká ředitel Mišák, který ve věznici pracuje pětadvacet let.