Před derby: jak to vidí Chovanec

O milované Spartě, o derby se Slavií, o loňském infarktu, o rozhodčích a taky o smrti manželky. Legendární Jozef Chovanec má dnes 60.

Navštivte náš zpravodajský portál www.idnes.cz

Osmkrát vyhrál se Spartou titul jako hráč. Stal se Fotbalistou roku. Ještě před revolucí legálně přestoupil na Západ. Pomohl Československu na mistrovství světa 1990. Český fotbal málokdo za posledních čtyřicet let ovlivnil víc.

Spartu taky trénoval, dělal manažera, ředitele, prezidenta. Národní tým zapsal do Guinnessovy knihy rekordů, neboť jako první trenér v historii projel kvalifikací bez ztráty bodu.

Táta dvou dcer, děda čtyř vnoučat, vdovec.

Jozef Chovanec, legenda s operovaným kolenem. A taky kritizovaný šéf komise rozhodčích.

Na všechno se dostane, jen musíme s dovolením začít vzpomínkami na slavné derby z dubna 1995.

Co vás to tehdy napadlo, že jste se zvedl z kanceláře a vyběhl proti Slavii?

To vymyslel klubový majitel Mach s trenérem Jarabinským. Já v tom byl nevinně. Půl roku po konci kariéry? Přece bych neriskoval.

Ale riskoval.

Jak se blížil výkop, z tváře se mi ztrácel úsměv. Když nad tím přemýšlím dneska, neumím si představit, co by se stalo, kdyby to nevyšlo. Jak byste mě v novinách rozcupovali.

Pavel Nedvěd dal v poslední minutě gól, Sparta vyhrála v Edenu 1:0 a byla sláva.

Slavii jsme zaskočili, což byl ten prvotní záměr. Vždyť já předzápasový trénink sledoval zpoza hřiště, s rukama v kapsách. A když se mě Petr Mach zeptal, jestli bych nenastoupil, jen jsem si zaklepal prstem na čelo.

A šel jste se převlékat do kabiny?

Ne, zavolal jsem manželce, jestli by mi nemohla připravit tepláky, protože odjedu na soustředění do Průhonic.

Co ona?

Zbláznil ses?!

Vyšlo to.

Já půl roku nic moc nedělal. Jen jsme měli na Letné takový rituál bafuňářů, že jsme chodili hrát dvakrát týdně na malé branky. Majitel, já, vedoucí mužstva Kára, ředitel Moravec a pár dalších lidi. Z legrace, na pohodu, na žízeň. A najednou přijíždím do Edenu a nikdo neví, že budu hrát.

Kdy to Slavia zjistila?

Asi půlhodinu před výkopem. Vždyť já nebyl na hřišti ani při rozcvičce. Protahoval jsem se v kabině. I jiné číslo mohlo Slavii zmást.

Pravda, nevyběhl jste s osmičkou, ale dvojkou.

Cože? Chovanec? Ještě hodinku před zápasem jsme s Frantou Ciprem, trenérem Slavie, pokuřovali ve skladu. Já cigárko na pohodu, on proti nervozitě. Jo, byl to bláznivý nápad, ale vyšel. Šel jsem do toho jako sparťan. Kdy jindy udělat šílenost než tehdy? Vyhráli jsme, otočili sezonu, obrali Slavii o titul a já mohl nadobro skončit.

Pořád jste srdcem sparťan? Váš klub se šeredně trápí.

I když mám smlouvu na svazu a Sparta prožívá horší období, celý můj život je rudý. Na tom se nic nemění a měnit nebude.

Ale slavný trenér Václav Ježek, který kdysi šokoval přestupem do Slavie, vás chtěl zlanařit s sebou. Uměl jste si to představit?

Kvůli panu Ježkovi ne, ale osobně mě oslovil pan Korbel, Čechoameričan, který Slavii koupil. Nicméně jeho nabídka přišla víceméně souběžně jako ta od pana Macha: Budeš pokračovat ve Spartě? V ten moment bylo rozhodnuto.

Krvácí vám sparťanské srdce? Na Slavii ztrácíte 23 bodů.

Nechci Spartu kritizovat, protože už tam nepracuju, ale vnímám, že potenciál a talent má. Otázka je, jestli se s ním správně zachází. Jestli se správně pracuje.

Nepracuje, to vidí každý. Ale vy jste zažil ještě horší období, že?

Bylo mi osmnáct, když jsem v osmasedmdesátém přicházel. Sparta dva roky předtím hrála druhou ligu. Teprve se odrážela ze dna. Naštěstí mně se start povedl, hned ve svém druhém zápase jsem rozhodl derby. Petr Slaný kopal roh, Míra Pauřík mě neuhlídal a balon mi šťastně líznul hlavu. Historici tvrdí, že gól byl vlastní, ale já si ho počítám. Bylo to šesté kolo a my poprvé vyhráli.

Z Púchova do Sparty, to musel být skok.

Hlavně mamince se to moc nelíbilo. Radši by mě viděla ve Slovanu Bratislava. Bála se, abych v Praze nezvlčel. Nakonec rozhodlo, že ve Spartě kopal tátův brácha, strýc František. Rodinná rada rozhodla: Sparta.

A co ten skok?

Jet někam tramvají nebo metrem, hned se ztratím. Proto jsem se vždycky po tréninku vracel rovnou na ubytovnu v Bohnicích. Mě vlastně zajímal jen fotbal.

Váš první plat?

Osmnáct stovek. Já byl zaměstnancem Dopravních podniků, kde šéfoval inženýr Lacko, který tíhnul ke Slovákům. Platil Andreje Kvašňáka, taky strejdu a já byl třetí. Všichni ostatní hráči byli zaměstnanci ČKD a přidružených podniků.

Po vojně v Chebu jste se vrátil do daleko silnější Sparty.

Sparta věděla, že si nemůže stavět vzdušné zámky. Musela se dostat z průměru, jít správnou cestou, pracovat a neházet do větru silná slova: My jsme Sparta a příští sezonu hrajeme o titul.

Pokračování na protější straně

Pokračování z protější strany

Přijde mi, že současná Sparta si právě tohle neuvědomuje. Navzdory obrovskému rozpočtu neví, kde ta správná cesta je.

Peníze vám nezaručí, že budete nejlepší. Máte větší předpoklady, aby to vyšlo, ale úspěch se koupit nedá.

Rozumíte krokům, které dělá majitel Křetínský?

Snažím se jim porozumět... S panem Křetínským jsem roky pracoval a vadí mi kritika, která se na něj valí. On má Spartu rád a cítí vůči ní zodpovědnost. Spíš bych se ptal: Jsou dostatečně dobří hráči, kteří nosí dres Sparty? Já myslím, že nejsou. Dlouhodobý problém vidím na hřišti.

Kdy bude Spartě líp?

Až přestane dělat špatné kroky. V klubu jich udělali tolik, že už je ani nespočítají. Rád bych se dozvěděl, co vlastně Sparta chce. Teď mi připomíná vlak, který se po kolejích blíží k propasti. Musí se najít někdo, kdo přehodí výhybku.

Umíte si představit, že byste se do Sparty vrátil? Za vás fungovala.

Na mně to nezáleží, ve snech nežiju.

Jeden tajný sen jste si splnil v roce 1988: přestup do Eindhovenu, což byl úřadující šampion Poháru mistrů.

Vlastně nejlepší tým světa. Kapitán Gerets, Kieft, Heintze, Lerby, Van Aerle, v brance Van Breukelen...

Zvažoval jste, jestli jít?

Převládl ve mně pocit: Bude ti třicet, se Spartou na víc nedosáhneš, tak proč to nezkusit? Navíc legálně. Nikdo netušil, že se blíží revoluce.

O emigraci jste neuvažoval?

Já na to neměl povahu, ale jakmile Sparta vyjela ven, vždycky se ke mně přitočil někdo a vykládal pohádky o tom, jak mi bude dobře, když podepíšu: Zůstaň, všechno ti zařídíme, o rodinu se postaráme. Vzpomínám si třeba na Stuttgart.

Eindhoven nemusel jednat tajně.

Rovnou se domluvil se Spartou. Jenže mezitím se objevil Bayer Leverkusen, který mi nabízel víc peněz, plus budoucnost v koncernu Bayer. Ale přes dohodu klubů nejel vlak, šlo se do PSV.

Měl jste nahradit nejlepšího libera světa Ronalda Koemana, který šel do Barcelony. Těžký úkol?

Ani ne, fotbal je všude stejný. Navíc jsem nepřišel jako vyjukané jelítko, ale jako kapitán Sparty. Byl jsem parťák, který může pomoci. Složitější to bylo pro rodinu. Naštěstí nám klub určil sekretářku, která se o nás půl roku starala, abychom si zvykli. Každý den, v jakoukoli hodinu, jsme mohli zavolat a požádat o pomoc. Nemocnice, banky, nákupy, řidičák, úřady. Nemyslím si, že se české kluby věnují cizincům takovým způsobem.

Taky jste poznal budoucí trenérskou legendu.

Guus Hiddink začínal, Eindhoven byl jeho první štace. Úplně jiný typ trenéra než Václav Ježek. Spíš kamarád, aby mohl vyjít s týmem osobností. Ale zároveň autorita, kterou všichni akceptovali. Kdyby takový nebyl, mužstvo by ho spláchlo.

Po dvou letech jste si zpátky do Sparty přivezl dva nizozemské tituly. Paráda.

Ale nemyslete si, že bylo všechno růžové. Taky se v mužstvu objevilo pnutí. Tak Hiddink zavelel: Jedeme do Antverp utužovat kolektiv, den je váš, bavte se! Trvalo měsíc a půl, než se vztahy narovnaly. Když máte výsledky, jde všechno. Výsledky jsou základ.

Vás někdy mužstvo spláchlo?

To ne, ale byly chvíle, kdy jsem cítil, že bude lepší odejít. Jako v létě 2011, kdy jsme vypadli s Vasluií v předkole Evropské ligy. Selhal jsem.

Dělal jste generálního manažera a lidé volali: Chovanec, demisi!

Nabídl jsem, že půjdu, ale doktor Křetínský byl proti. Povídám mu: Stejně mě vyhodíte, je to otázka pár měsíců. Byl jsem vnitřně smířený, že to nebude fungovat.

V prosinci vás odvolali.

Já věděl, že to musí přijít, aby se tým uklidnil.

To jste se naučil od Ježka?

Zdaleka nejen já. Není náhoda, kolik Ježkových sparťanů se pustilo do trénování. Míša Bílek, Ivan Hašek, Víťa Lavička, Straka, Griga, Bielik... Pan Ježek nás inspiroval.

Jak?

Zaprvé měl výsledky. Zadruhé si nás dokázal získat. Přístupem, motivací, erudicí. Dneska dostáváte všechny informace naservírované gratis, ale tehdy žádný Google nebyl. Hltali jsme Ježkovy zkušenosti, které nám šikovně předával. Presink, vysoko, nízko, hluboko... V taktickém myšlení byl přede všemi. Před zápasem si nás bral samostatně na pokoj a na papír kreslil, co přesně chce, abychom hráli.

A těsně před výkopem?

Nás všude nenáviděli a Ježek třeba pět minut před zápasem na Baníku povídá: Pánové, budou po vás znovu házet kelímky piva, nadávat, nesnášejí vás. Vykročte na hřiště společně, uprostřed zvedněte ruce a zamávejte. Hrany se obrousí. A ono jo. Ježek měl své fligny.

Vám nikdy nevadilo střídat profese? Jednou trenér, jindy manažer, prezident, generální ředitel.

Pořád je to fotbal, ve kterém se všechno prolíná. Fotbal patří mezi nejjednodušší sporty, každý mu rozumí, každý ho může hrát, pravidla se naučíte za pár minut.

Jenže k úspěchu dojde málokdo.

Záleží, jakou cestou se vydáte.

Kudy jste se vydal coby trenér reprezentace?

Hlavně se musela vyřešit nevraživost mezi Patrikem Bergrem a Pavlem Nedvědem. Oba vůdci s velkým egem. Zdědil jsem vážný problém. Hrozilo, že jeden z nich reprezentovat nebude. Museli jsme to mezi nimi uhladit.

Což se podařilo a následně jste na Euro 2000 projeli s unikátní šňůrou deseti výher.

Jenže Patrik si z kvalifikace přinesl zbytečný trest na dva zápasy. Byla to veliká komplikace, která nás stála lepší výsledky, o tom jsem přesvědčený. Mít ho na hřišti při prvním utkání s Holandskem, vyhrajeme.

Odpustil jste sudímu Collinovi, že na konci pískl penaltu?

Ne, a nikdy neodpustím! Tím spíš, že teď vedu komisi rozhodčích a on je členem té světové. Osm let jí šéfoval a přesně vím, co od rozhodčích vyžadoval. V jaké pozici stát, když se dělají zásadní rozhodnutí, co vidět z kterého úhlu. Vůbec si nejsem jistý, že tu penaltu viděl stoprocentně.

Ale Jiří Němec přece Ronalda de Boera zasáhl.

Byl to faul, ale Collin si to ze svého postavení mohl nanejvýš myslet. Dnes by VAR penaltu jednoznačně potvrdil, ale tehdy nebylo Collinovo poziční postavení takové, aby faul viděl. Až ho jednou potkám, řeknu mu to.

Počkejte, vy už se na fotbal nedíváte jako trenér?

Sleduju své svěřence, rozhodčí. Fotbal vnímám jako kulisu a musím říct, že je to absolutně jiný svět. Na prvním semináři hlavních a asistentů jsem se přistihl: Ty bláho, co tady děláš?

To jsem se ptal taky. Od té doby jste pod palbou, zbytečně jste si pokazil pověst.

Kritiku a chytré řeči zvenčí sice vnímám, ale nedávám tomu žádnou velkou váhu. Snažím se dělat práci tak nejlépe, jak to jde. Poznávám u toho lidi z úplně jiných oborů – doktory, policisty, kuchaře. A pozor, oni nejsou profesionálové.

Ale berou dost. Hlavní v první lize 25 tisíc za zápas, asistenti 15.

Pro někoho je to dost, ale pořád je to o hodně míň, než berou hráči. A kdo má největší zodpovědnost, aby se ve vteřině rozhodl správně? Já bych se o penězích vůbec nebavil, spíš si zkuste představit, že se třeba v sedmnácti dobrovolně rozhodnete, že si necháte dalších dvacet let nadávat. Od hráčů, od diváků, od novinářů. Z psychologického hlediska je strašně těžké být rozhodčím. Každý na ně hází špínu, ale bez rozhodčího nezačne žádný zápas.

O vás se zase píše, že jste v područí černokněžníka Berbra.

Já mám čisté svědomí. Bez urážky, pište si, co chcete, já už si v životě prošel vším.

Kdy vám bylo nejhůř?

Když mi předloni umřela manželka. Celý život se mi obrátil naruby.

Vzpomínáte často?

Každý den. Byla to rána, ze které jsem se ještě nevzpamatoval. Rakovina byla příliš rychlá a nemilosrdná. Vidíte, i tahle zkušenost mi pomáhá, abych zůstal nad věcí, když dostávám od veřejnosti za uši.

Co ještě?

Dcery, vnoučata. Nejstarší má čtyři a už je to parťák. Kvůli němu jsem si nechal operovat nový kloub do kolene, abychom si mohli kopnout.

Jen kvůli vnoučkovi?

Taky kvůli infarktu, který jsem prodělal loni. Doktoři mi doporučovali, ať sportuju. Ale jak bych mohl, když mám v háji koleno? Kolo? Nemůžu. Chůze? Nemůžu. Plavání? Při větší zátěži bych se utopil. Tak fajn, nejdřív vyléčíme srdce, pak koleno.

Hodně jste se přepínal?

Vlastně ne. Sedím doma v křesle, koukám na hokejovou extraligu a hrozně mě začne pálit na srdci. Volám Petaru Novákovi, mému bývalému spoluhráči, který mi operoval koleno: Člověče, divný to je, něco se děje. Naštěstí jsem se předtím nedovolal dceři, která by určitě řekla: Tati, klid, počkej, já přijedu. Já bych si hrál na hrdinu a možná by ta moje svíčka zhasla. Nakonec za pár minut přijela záchranka a odvezla mě do Motola.

Příčina infarktu?

Žádné signály nebyly. Totéž mi nedávno řekl Jula Bielik, který si prošel tím samým. Můžete ovlivnit životosprávu, pití, ponocování, kouření, ale genetiku máte napsanou předem.

Ještě kouříte?

Co umřela manželka, jsem si.

Ať nekončíme smutně, už jako kluk jsem se chtěl zeptat: kdy jste začal přes stulpny nosit bílé ponožky?

Pane, to byly tejpy, žádné ponožky. Ubahněné ponožky by se nikdy nevypraly doběla. Ale zaplaťpánbůh po mně zůstane aspoň tahle bajka. Část fotbalových nástupců jsem ovlivnil (úsměv).

Proč vlastně tejpy? Frajeřina?

Omyl, prevence. V Eindhovenu s tím pracovali fyzioterapeuti a já se s tejpy cítil líp. Jen mi vadilo, když mi je lepili na kůži.

Když vám teď pětka přeskakuje na šestku, změní se něco?

Vůbec. Kdyby mi dcery nepřipomněly, že je vhodné kvůli kulatinám připravit oslavu, neměl bych zdání, že se něco blíží.