Božena Němcová slaví MDŽ
Nedělní Mezinárodní den žen se u nás moc neslaví, příliš z něj čouhají karafiáty a Marie Kabrhelová. A co na to Božena Němcová?
Vtěžké chvíli Božena Němcová napsala: „Kdybych měla volit, tedy bych si přála narodit se znova as za dvě stě let, neboť nevím, bude-li do té doby takový svět, v jakém bych já chtěla žít s rozkoší.“
Ani v nebi není vše možné, ale studijní pobyt jí povolili. Projíždí Českem – mlčenlivá, interview nerozdává. Přesto nám na Starém bělidle něco prozradila: „Z Pražského hradu poslali komitét jakýchsi podnikavých dam, že prý, abych vše správně pochopila. Povídají – přesně sto let tu máme ženské právo volební, ženy s muži jsou si rovny, resorty školství a zdravotnictví už třímáme pevně v rukou. Já sobě – samé učitelky, pročpak asi? A jak to, i ve špitálech? No, i tam prý ženy všechno řídí. Já jdu rovnou, kde staříci leží, koukám – opravdu samé ženské, myjí, obracejí, i mrtvého vypraví. Ptám se: Kdepak tu na pomoc mužské máte? Ošetřovatelky: Jacípak mužští, kdo z nich by si za ten peníz záda lámal!
Druhý den dámy povídají: I Sněmovnu máme, pojďte se podívat! Koukám – dole jde řež, slovy si spílají, co by u nás žádný pán, leda snad pohůnek vyřkl. Tu a tam spatřím nemnohou hlavu ženskou. Já: Kolikpak tu zasedá těch žen? Prý je to pořád tak pětina. To nepříliš, říkám, vy proti ženám kvótu máte? A ony: Ne, my jsme proti kvótám, takhle to naši dobří Češi chtějí. Odtuším: Baže, svůj lid já znám. A za těch sto let, kolik jste prezidentek nebo premiérek měly? Ony, že vše chce svůj čas. Já jsem se studijně připravila, povídám: To musí až na mordy dojít, jako na Slovensku, aby ženu zvolili? No, neříkají nic.
Dalšího dne já zase těm paním: Jedno je jisté, oblečení je praktické, vkusné, to nejsou ty naše krinolíny. Odkud to máte? Ony: Ze šopinkcentra. Já na to: Skvělá manufaktura! Ony: Ale ne, tam hotové prodávají. A já: Moje babička byla tkadlenou, tak míním, kdopak to předl, kdo to tkal, kdo to tak pěkně vyšíval? No, že jako přesně neví. Koukám, Made in Cambodia, Made in Bangladesh… Ukazují sezonní slevy – já na to, kolikpak asi těm šikovným ručkám platí? A jaké tam podmínky práce vládnou? A ony: Ale paní Němcová, co si s tím starost dělat, nemudrujte, berte. Já v duchu počítám – táhnou to přes půl světa, pak ty blyštivé obchody tady – to těm ručinkám za den snad ani groše není.
Jen tak už, aby řeč nestála: Prý tu 8. března ženský svátek máte? Ony na to: My nic neslavíme, to je svátek starý, komunistický. A já: I nebožtíci vědí, že je přes století starý, všesvětový, OSN prohlášený. Tu už vidím, že na mě tuze zle pokukují. Snad o mně ty baby i raporty píší, já to kdys zažila, tak jsem se z Prahy narychlo vytratila.“
„A vaše plány, paní Boženo?“ptáme se. „Nejdřív s tou Čaputovou podiskutovat, pak do Bruselu, tam si teď žen jinak hledí. Stipendium mám, tož potom do Asie, za těmi švadlenkami, co vám to prádlo šijí. Jen toho času vždycky málo!“Rozloučili jsme se.
Jeden Němcové citát se honí hlavou: „My ženy a matky máme velkou, ač neviditelnou moc ve světě. Ale až podnes ženy tuto svou moc nesjednotily…“Přejme to jim i sobě. Jen toho času škoda…