Stručný report z cesty po Německu

Jana Veselého, šéfa severočeské MF DNES

VTeplicích jsou tento týden jarní prázdniny, cestu do Itálie vyhodnocujeme jako riziko, lyžovat v Krušných horách se dalo jen o minulém víkendu, a tak s dětmi musím po výletech v okolí.

Z nápadů slušně vycházejí Drážďany, protože v mizerném počasí se tu dá schovat do galerií a na celkem malé ploše je i dost příjemných hospod. Cestu po linii památka–hospoda–památka–hospoda ale narušuje manželka, která má za to, že děti potřebují boty, které si prý v Drážďanech mají vybrat.

Nakonec ty boty nějak zvládneme, pak ale chci vidět galerii Rezidenčního zámku a tentokrát také zvenku. Míříme k provizorně opravené mříži na jednom z oken v přízemí. Jdeme na místo, kudy loni 25. listopadu vlezli lupiči do zámecké klenotnice a pak z rozmlácené vitríny vzali řadu šperků a vyznamenání, vše ze zlata a diamantů, vše z 18. století. Cena dodnes nenalezeného lupu je prý nevyčíslitelná, i když místní tisk – zřejmě podle údajů pro pojišťovnu – psal také o nějaké půlmiliardě eur.

Vyříznutá a nyní už ocelovými pruhy zalátaná díra v okenní mříži je fakt malá. Jde o trojúhelník, a jestli jeho strany mají čtyřicet centimetrů, tak je to moc. Tudy se opravdu mohli protáhnout jen „lidé malého vzrůstu“, o nichž mluvili po krádeži policisté. Jak moc ale byli lupiči malí, dodnes nevíme, protože je nikdo nechytil.

Nejsme sami, kdo si místo prohlíží a kdo ho fotí, zámecké okno proti Semperově opeře je už evidentně i na seznamu nabízených pozoruhodností cestovek. Průvodce jedné sem právě vede skupinu lidí s rouškami přes tvář. Druhý den jedeme na saský Königstein, známou pevnost na stolové hoře u Bad Schandau.

Vlastně jsem si toho všiml už u Rezidenčního zámku a na břehu Labe v Drážďanech. U okna, kudy vlezli zloději pro šperky, se fotila skupina zmíněných turistů, ale po zámku, jindy narvaném, jsme chodili téměř sami. Vzpomínám, jak vždy, když jsem tu v posledních letech byl, mířily k průhledné supermoderní membráně, která už pár let kryje zámecké nádvoří, stovky mobilních telefonů a stovky lidí seděly a čekaly, až na ně přijde řada a budou vpuštěny do expozic. Nyní? U kasy na nádvoří nikdo, v obchodě se suvenýry nikdo, v expozicích nudící se hlídači. A na skalním Königsteinu v úterý lidí tak do desítky, moderní cukrárna na hradbách pro nezájem zavřená a zajímavá středověká hospoda u hlavního vstupu, kam se nikdy nedalo ani vstoupit přes narvanou zahrádku, úplně prázdná. Jen dva němečtí studenti suší u kachlových kamen promočené bundy. Uděláme to samé.

Místní to vidí jasně: koronavirus. „Nejezdí Němci a už objednané zájezdy se ruší,“mluví stejně paní ze zámku v Drážďanech i paní z pokladny Königsteinu. Ke včerejšímu dopoledni mělo osmdesátimilionové Německo 400 nakažených koronavirem a epidemie, o níž mluví německá vláda, život – i pro nás viditelně – omezuje.

A nepomáhá ani podle mne optimistický německý tisk. Jestli v nějakém státě nervozitu až panikaření v souvislosti s koronavirem uklidňují srovnáváním s nakažlivostí a úmrtností na chřipku, tak v Německu. Ve většině textů o koronaviru, které jsem měl možnost číst ve webových vydáních saských i celoněmeckých novin, je vždy i nějaký ten údaj o chřipce, z čehož má čtenář patrně usoudit, že koronavirus není tak nebezpečný. Aktuálně je mezi novináři oblíbený odstavec, že letos se už chřipkou nakazilo v Německu 120 tisíc lidí a 200 na ni už umřelo.

P. S. A ve dvou Edekách, kde jsme cosi potřebovali, byly regály s těstovinami poloprázdné. I Němci se zásobují pro případ karantény podobně jako my.