Umění snést názor druhého
Před 170 lety se narodil Tomáš Garrigue Masaryk, první československý prezident, který zásadně ovlivnil vznik a podobu politické kultury nejen v časech první republiky. Co z ní dnes zbylo a proč je taková, jaká je?
Svým nástupcům T. G. Masaryk zanechal poněkud rozporuplné dědictví. Odkaz, z nějž bylo a stále je možné se učit a dále na něj navazovat. Ale současně nastavil laťku až příliš vysoko. V jeho absolutním stínu se ocitl (nezaslouženě) už jeho nástupce Edvard Beneš, kterému mnozí přiřkli roli pomnichovského zrádce, jenž v roce 1938 kapituloval před Němci a o necelých deset let později zase před komunisty.
Někdejší ministr zahraničí Karel Schwarzenberg před časem vysvětloval, proč mají Češi nižší sebevědomí než dejme tomu Rakušané. Podle něj proto, že se národ cítí historicky frustrován, neboť se v letech 1938, 1948 a 1968 nemohl zapojit do boje za svoji svobodu. Trochu škoda, že sám Schwarzenberg musel dobu srpnové okupace sledovat z některého ze svých zámeckých rakouských sídel, místo aby hrdinně vypomáhal se stavbou barikád. Ale nic naplat – povinnost je zkrátka povinnost!
Nemám nicméně pocit, že by českému národu chybělo sebevědomí. Spíše naopak. Pokud něco skutečně postrádáme, pak je to už zmiňovaná politická a společenská kultura.
Mluvím a neslyším
V české politice už dnes neexistuje diskuse. Mluví každý, ale neposlouchá nikdo. Vše se děje v duchu pseudofilozofie – pravdu mám jedině já! Tolerance jiných než mých vlastních názorů je totiž na bodu mrazu.
Političtí a mediální „pravdotvůrci“pracují dnem i nocí na prohlubování propasti mezi táborem PRO a jeho přímým antagonismem PROTI. Jsi přítel, nebo nepřítel? Volíš? Opravdu? A koho volíš? Vyber si! Černá, nebo bílá? Kdo není s námi, je proti nám!
Nepřipomíná vám to něco? Cosi jako ideologickou diktaturu komunistických monarchů, od níž jsme se s velkou pompou po čtyřiceti letech osvobodili. Právě ty čtyři desítky let však prý (jak se dozvídáme dnes) způsobily, že nyní nejsme schopni akceptovat argumenty těch druhých. Byli to tedy komunisté, kdo způsobil, že politici se dnes nechovají humánně a zároveň věcně a že s fakty nakládají pouze jako s krmivem pro voliče?
Jaké štěstí, že pomoc už je na cestě. Stačí posečkat nějakých padesát šedesát let, aby se zde stihly vystřídat další dvě nebo raději tři generace – a zástupci té poslední z nich budou už moci opravdu efektivně a v harmonické synergii budovat nové základy naší nové a vyspělé politické kultury. Do té doby nezbývá než čekat a krátit si čas upozorňováním na množící se nepříznivé vnější vlivy, které nám zcela objektivně veškeré zlepšení naprosto znemožňují…
Aneb tradiční alibistická floskule a všudypřítomné zaklínadlo všech, kteří si dobře uvědomují, že politickou kulturu bohužel nelze ničím přísně a přesně ověřit.
Lakmusovým papírkem její tolerance jsou pouze naše hlavy, které jsou momentálně nastaveny na zvyšující se porci vulgarity, oplzlosti a obhroublosti v politice i ve veřejném životě, jichž téměř exponenciálně narůstá, aniž by nám to snad (a to je na tom to vůbec nejhorší) působilo nějaká obzvláště nesnesitelná muka. Přestože si to dost neradi připouštíme, kvalita politické i společenské kultury, dá-li se vůbec ještě o nějaké kultuře hovořit, se od počátku nového milénia vyvíjí v podstatě sestupně.
Rodinou proti kanálu
Porevoluční étos první poloviny devadesátých let minulého století totiž nebyl všemocný a posléze vyprchal úplně. Je navíc smutným paradoxem, že ti, kteří se tehdy chovali politicky korektně (míněno v pozitivním významu tohoto slova), dnes bez uzardění běžně překračují už tak křehké mantinely politické a společenské slušnosti, kdykoliv se jim jen nabídne volný prostor.
Postupně jsme se posunuli k situaci, kdy vulgární výměny názorů například z Poslanecké sněmovny se staly – navíc před televizními kamerami – už de facto standardním všednodenním folklorem, kterému jsme prostě za léta praxe zcela uvykli a který zde docela tiše a nenápadně zapustil zhoubné kořeny.
Je jistě úplně relevantní konstatovat, že demokracii, a tím pádem i politické kultuře se člověk učí v průběhu času. Nicméně tento čas běží všem úplně stejně a veškeré fundamentální principy a hodnoty se od dob Rakouska-Uherska předávaly prioritně v rodinách z generace na generaci.
Kulisy se mění podle doby, ale co zůstává, jsou rodinné vazby, prostě samotná podstata člověčenství a onen humanistický grunt.
Jestliže vás rodiče a prarodiče nechají už jako dítko mluvit sprostě, budete pak svádět na systém, že se vyjadřujete jako kanál? Budete říkat, že jako národ zřejmě nemáme ještě dostatečně odžito, že ještě nepomřelo dost generací na to, abychom mluvili slušně?
Přestože Masarykova doba se zdá už značně vzdálená, jeho hlavní myšlenky k problémům výše popsaným jako by byly vyřčeny nikoliv před sto lety, ale právě dnes. „Každý musíme snést mínění toho druhého,“říká Masaryk a dodává: „Pravá demokracie není panováním, spočívá v diskusi, ale také v mravnosti a zabezpečení spravedlnosti – a pravá spravedlnost je matematikou humanity.“