Raději postřílet boháče než se nechat zvolit od AfD

Jak daleko se německá politika za Angely Merkelové posunula doleva, dokumentují dva skandály z posledních dní. Prvním je kongres strany Die Linke o minulém víkendu v Kasselu. Na programu byla „sociálně-ekologická změna systému“. Jak by měla probíhat, upřesnila jedna funkcionářka ve veřejné diskusi slovy: „Po revoluci, když postřílíme jedno procento bohatých…“Šéf strany Bernd Riexinger jen unaveně dodal: „Nemusíme je postřílet, stačí, když je necháme dělat nějakou společnosti prospěšnou práci.“

Už sám fakt, že v roce 2020 může nějaká strana vytrubovat taková zvěrstva do éteru bez toho, že by to mělo bezpečnostní konsekvence, je skandál. Přece jen Die Linke není žádná strana recesistů, je to přímá následnice východoněmecké komunistické strany SED, která nastrkala v čase diktatury statisíce lidí do pracovních táborů, kde prováděli „společnosti prospěšnou práci“, jak to formuloval Riexinger. Die Linke má ve svých řadách stovky či tisíce bývalých soudruhů SED, kteří do roku 1989 neměli problém nechat střílet na vlastní občany, kteří chtěli emigrovat na Západ.

Kdyby něco podobného formulovala strana na pravé části spektra (nedej bože AfD), mediální a politická scéna by propadla hysterii. Ministr vnitra by požadoval okamžité sledování kontrarozvědkou, členové SPD a Zelených zase zákaz strany, Die Linke by viděla nácky při nástupu k moci a média, obzvlášť veřejnoprávní televize, by jela od rána do večera zvláštní vysílání k hrozbám pravicového extremismu.

Ale v tomto případě? Ticho po pěšině. Kritika zazněla ojediněle: Paul Ziemiak, generální tajemník CDU narozený v Polsku, a možná i proto více vnímavý vůči komunismu, označil jednání levice za strašlivé a neakceptovatelné. Bulvární deník Bild o celé kauze informoval a redaktor Ralf Schuller dokonce mohl uveřejnit krátký komentář, v němž označil šéfa Die Linke za „neakceptovatelného“. Jinak ticho po pěšině. Investigativní reportáž ve veřejnoprávní televizi? Žádná. Kritický komentář v hlavních zprávách? Vůbec ne. Výkřik rozhořčení a odporu tzv. civilní společnosti? Nula.

Odstoupení Riexingera požadoval pouze Markus Blume z bavorské CSU. Nevíte, kdo je Markus Blume? Nejste sami. Většina Němců také ne. To je ten nenápadný ambiciózní muž s brýlemi, který stojí vždy v pozadí za šéfem CSU Markusem Söderem, když hlásá něco důležitého do hledáčků kamer. Naposledy k vidění před měsícem – to Söder rozhořčeně horlil proti volbě ministerského předsedy v sousedním Durynsku. Zcela demokratickou volbu poslance liberální FDP Thomase Kemmericha ministerským předsedou Durynska Söder ve své filipice označil za „neakceptovatelnou“jen proto, že byl zvolen i hlasy AfD.

Kancléřka celou věc viděla stejně dramaticky. Dokonce až z Jižní Afriky, kde byla na oficiální návštěvě, rezolutně žádala, že celá volba se musí zrušit. Přitom v durynském zemském parlamentu proběhla normální demokratická volba: zeleno-rudo-červená koalice z komunistů, socialistů a zelených, která vládla posledních pět let, ztratila ve volbách většinu. Komunisté v čele s bývalým ministerským předsedou Bodo Ramelowem sice volby vyhráli, ale nebyli schopni dát dohromady vládu, jež by se v parlamentu mohla opřít o většinu.

Tu mají liberálně-konzervativní FDP, CDU a AfD, které zvolily ministerským předsedou liberála Kemmericha. Ten Söderem kritizovaný „průlom“spočíval v tom, že byl poprvé v historii zvolen šéf zemské vlády hlasy AfD, kterou ale kancléřka dala do klatby a všem zemským organizacím s ní zakázala jakoukoliv spolupráci.

Tento úkaz Merkelové vede již několik měsíců k silným pnutím uvnitř CDU. Nejsilněji se to projevuje v zemích bývalé NDR, kde je AfD v mnoha zemských parlamentech druhou nejsilnější stranou. V Sasku má AfD s 38 křesly více poslanců než SPD, Zelení a komunisté dohromady. CDU, která má 45 poslanců, by s ní mohla pohodlně vládnout, mnoho konzervativců to i otevřeně žádá. Jenže direktiva z Berlína zní jinak. A tak byl po saských volbách v minulém roce skandál už i to, když redaktorka veřejnoprávní televize MDR při prezentaci sečtených hlasů řekla, že volební výsledek umožňuje „občanskou koalici CDU a AfD“. Oheň byl na střeše, Berlínem zakázaná spolupráce se nesmí diskutovat ani v teoretické rovině. A tak se spustil mediálně-politický shitstorm, který skončil, až když se televizní stanice oficiálně omluvila za tento nehorázný výrok své redaktorky.

Po volbě Kemmericha v Durynsku se rovnou spustila hysterická smršť. Členové SPD, Zelených a komunistů demonstrovali v několika městech, veřejnoprávní televize vysílala zvláštní zpravodajství, Antifa ohrožovala děti a manželku Kemmericha a provedla několik útoků na kanceláře FDP a CDU. Šéf liberálů Christian Lindner se veřejně omluvil v Bundestagu, šéfka CDU Annegret Kramp-Karrenbauerová musela dokonce kvůli svému „selhání“odstoupit, pověřenec vlády pro východní Německo Christian Hirte byl odvolán jen proto, že Kemmerichovi gratuloval ke zvolení. Výsledkem smršti bylo odstoupení Kemmericha a opakování volby. Ministerským předsedou byl zvolen komunista Ramelow.

V této společenské atmosféře je pro špičky CDU/CSU volba liberálního poslance ministerským předsedou „neakceptovatelným průlomem“(Söder) a musí se „zrušit“(Merkelová). Současně pro CDU ale není problém nechat zvolit červeno-rudo-zelenou koalici, která nemá v parlamentu většinu a je vedena komunisty, kteří v předvečer voleb diskutovali, jak po vítězné revoluci zastřelí statisíce občanů. To je realita v Německu po patnácti letech vlády Angely Merkelové.