Chinatown v srdci Afriky
Nigerijci Číňany mají rádi, protože je potřebují, a zároveň je nesnáší. A už se bez nich neobejdou
Kastrují nás: V Nigérii Čína vlastní, staví, vyrábí a prodává skoro všechno. Zemi to pozvedá, ale taky pěkně ničí – největší stát Afriky má obavy, že začíná být čínský.
Probili jsme se dálnicí s klasicky neprůjezdnou nigerijskou zácpou, cestou jsme jako na dlani viděli největší vodní slum Afriky, pak jsme se propletli mezi domy a po prašné cestě jsme dojeli – do Číny.
Všude samí černoši, ale před námi nápis „Ať žije čínsko-nigerijské přátelství“. Napsaný velkými čínskými znaky, pod tím malý anglický překlad.
Obrovská železná brána v rudé hradbě, hotová velká čínská zeď. Určitě deset metrů vysoká, nahoře zubaté cimbuří. Úplně stejně jako někde pod pouští Gobi, ale tohle je uprostřed Lagosu v Nigérii. V tom městě je dvacet milionů obyvatel a jeden pravý Chinatown.
V obchodě jménem Huafei Supermarket jsem si pořídil noviny Nigeria China Times, ale v Chinatownu jsem si mohl koupit cokoli jiného. Čínské boty, dost bídné čínské oblečení, čínské závěsné lampy, obrazy čínské krajiny, čínské pišingry, vybavení čínské restaurace nebo třeba pytel s čínskou rýží.
Obklady do koupelny mi nabízel mladý obrýlený muž jménem Čan, který s rozpačitým smíchem řekl, že je z Wu-chanu. „Ale už jsem tam rok nebyl,“dodal. V Lagosu žije už tři roky.
Vzestup a úpadek
Byla pravá africká výheň, neboť tohle Čínské město je slabých patnáct kilometrů od nigerijského pobřeží, odkud je rovník skoro na dohled. Vypadá jako pevnost. Rozměry fotbalového hřiště, mohutné hradby obklopují nádvoří, kam vybíhají budovy s čínsky zahnutými růžky, visí tam červené lampiony. A všude jsou čínské znaky.
„Moje čínské jméno je Sun Kuo-pching, moje anglické jméno je Jackson,“říká postarší muž, který to tady všechno založil a řídí. Vybudovat to bylo asi docela dílo. Hradby mají zevnitř tři patra ochozů. Jsou několik metrů tlusté, protože uvnitř je asi dvě stě obchodů, byty, ubytovna, škola, zdravotník, několik restaurací, samozřejmě čínských.
Sun Kuo-pching byl prvním Číňanem v Nigérii. Dorazil v roce 1989. „V Číně všechno začínalo a já jsem byl plný energie. Nejdřív jsem založil firmu na výrobu soli z mořské vody, ale ta po jednom převratu zkrachovala. Tak jsem začal obchodovat. Měl jsem co prodávat, protože Čína už vyráběla pro Ameriku, ale neměl jsem kde,“říká. Proto se rozhodl, že postaví Chinatown jako obrovské nákupní centrum. A záchytný bod pro další Číňany.
Ale zdá se, že pevnost Čínské město má své nejlepší roky za sebou.
Dvě kultury
Všechno je tady zaprášené, zastaralé a poloprázdné. Zákazníků je tady jenom pár, přestože je jedenáct hodin dopoledne. Co by taky kupovali: zboží je většinou podřadné. Nigerijské prodavačky se nudí na židlích před obchody. Čan neprodává koupelnové obklady a podlahy, jen se kouká přes zábradlí.
Přes milion žabek denně
Velký čínský byznys se totiž přesunul jinam. Sun Kuo-pching byl sice první Číňan v zemi, ale teď je tady na padesát tisíc jeho krajanů. Někteří jako soukromníci, jiní ve státních službách, protože s nimi dorazila do Nigérie vlastně celá Čína. Má tady gigantické stavby, ale třeba taky úplně ovládla trh na výrobu žabek a gumových pantoflí, jichž jedna čínská firma naseká na severu Nigérie 1,2 milionu párů denně. A desítky miliard dolarů, jimž se říká investice, ale ve skutečnosti jsou to čínské půjčky. Je jich tolik, že řada expertů vyjadřuje obavy, že jednoho dne se na nich Nigérie přiškrtí a největší africkou zemi s největší africkou ekonomikou převezme Čína.
„Nikdy mi nešlo o politiku, ale o obchod,“říká pan Sun Kuo-pching – Jackson, ale přes jeho rameno se na mě z obrazu na stěně zasedačky v „apolitickém“Chinatownu culí čínský prezident Si. Ale Čína toho dělá v Nigérii tolik, že už z toho politika dávno je. Postavila, staví nebo bude stavět dálnice a nadzemku v Lagosu a hlavním městě Abuji. Rychlodráhu z Lagosu do města
Kano na severu, což je 2 700 kilometrů (Nigérie je velká jako Francie a Španělsko dohromady), terminály čtyř mezinárodních letišť, mosty, nový velký přístav, největší vodní elektrárnu v Africe, nějaké „menší“vodní elektrárny, taky plynové elektrárny, ocelárnu, čističky vody, plynárny, nemocnice. Jen tři největší hydroelektrárny budou stát deset miliard dolarů. Pětaosmdesát procent ceny půjčí Číňané, patnáct procent dodají Nigerijci.
A k tomu všechno možné další, v čem jedou už „soukromníci“jako šéf Chinatownu. Továrna na kachlíčky, auta značky GAC, banky, mobily, nábytek, textil, mobilní finančnictví. Číňané ovládají výrobu lepšího pečiva, většina zboží v obchodech i tržištích je z Číny nebo vyrobená čínskými firmami v Nigérii. A k tomu udělají čas od času gesto, například dodají vesničanům v tisíci zapadlých vesnicích satelitní televizi, což je pro ně svátek a Číňané jsou za televizní bohy.
Jednou cestou přes centrum Lagosu projíždíme čtvrtí, kde jsou samé obchody s počítači. Slavná Computer Village. V podstatě vše je tady z Číny. Nové věci v pěkných obchodech, ale počítače a monitory se tady prodávají i ve stáncích pod širým nebem jako banány. Je vidět, že některé jsou přímo muzeální. Z Číny můžete koupit cokoliv. A to je problém. „Uráží mě, jaké podřadné zboží nám sem vozí,“říká energicky nigerijská novinářka Ejiro Umukorová, výmluvná dáma s pařížským
Chinatown kloboukem a hlubokým jazzovým hlasem.
Nigerijci nakupují trochu jiné čínské zboží, než jaké je vidět třeba na Západě. Šéf Lagoské obchodní a průmyslové komory Muda Yusuf vypráví o čínských lécích druhořadé kvality, které se sem dovážejí, a pak říká: „Jsou ale taky běžné případy, kdy domy nebo firmy vyhořely kvůli nekvalitní čínské elektroinstalaci nebo elekrospotřebičům.“Podobné věci vytahuje z rukávu při hovoru kdekdo – zdá se, že to je v Lagosu docela problém, prý kvůli tomu jsou desítky požárů ročně. „A problém taky je, že nemůžeme kupovat nic jiného,“říká odborník na technologie John Eromosele. „Bylo tady zboží z USA, Japonska nebo Singapuru, ale bylo příliš drahé.“
Nic lepšího nemáme
Peníze na kvalitní západní zboží Nigerijci nemají, a tak je pro ně „západem“levný dovoz humpoláckých čínských napodobenin. Princ Amosu Adeyinka, ředitel sítě nigerijských veřejnoprávních regionálních rádií, říká: „Ještě nemůžeme mít džíny Levi’s. Tak máme čínské džíny za pět dolarů.“A vlastní si už Nigerijci vyrobit nemohou. Číňané vykastrovali celá odvětví, například oděvní průmysl. Kdysi v něm pracovalo na šest set tisíc lidí. Jenže Číňané si okopírovali, co Nigerijci nosí, začali to dovážet podstatně levněji a nigerijské fabriky jsou mrtvé. Teď největší zemi Afriky obléká Čína tím, co sama vyrábí. V oděvním průmyslu zůstala práce už jen pro dvacet tisíc Nigerijců.
A tak je to se vším. Je tu však záhada. Nigerijec bere asi sedmkrát méně než Číňan, tak by mělo být levnější vyrábět oblečení v Nigérii. Ale není. Je za tím skryta spousta věcí. Jednu z rozhodujících jsem zažíval denně v hotelu, kde každou chvíli vypadával proud. Bylo to otravné. To se stává i v továrnách, a tak raději celý den jedou na dieselové generátory, což nakonec dělá výrobu šestkrát dražší než v Číně.
Výsledkem je, že Nigerijci Číňany mají rádi, protože je potřebují, ale zároveň je nesnášejí. Opět Chinatown: dvacetiletá Deborah a její kolega Chris, jemuž je o tři roky víc, si stěžují. Pracují jako prodavači, sedí na židličkách před prázdným obchodem, za to berou minimální nigerijskou mzdu, což je 30 000 nair měsíčně – v přepočtu asi 1 850 korun. „Nikdy nedostaneme víc. Ani když jsme tu přesčas do deseti večer,“říká Chris. Ale je vlastně rád, že ho takhle využívají. V Lagosu je oficiální nezaměstnanost přes dvacet procent, skutečnost bude ještě vyšší. „Není práce, takže jsme rádi, že máme tohle,“uznává Deborah.
Je tady ještě jedna důležitá věc: Vztahy. „Jsou pěkně neurvalí,“říká Deborah o Číňanech. Před chvílí jsem sám viděl, jak jedna čínská majitelka krámku zaháněla dvě prodavačky dovnitř provázkem od klíčů jako bičíkem. Dívky i ona se smály, ale nevypadalo to zrovna hezky. I když to bylo v žertu, ladilo to s podobnými příběhy, které jsem slyšel a v nichž jsou Číňané líčeni jako lidé bez respektu k Nigerijcům i Nigérii. Urážejí a vysávají zaměstnance, upírají jim jejich práva, uplácejí úředníky a obcházejí zákony. Ovšem nigerijský spisovatel Adewale Maja-Pearce před časem napsal: „Nigerijští zaměstnavatelé jsou sotva lepší. Možná je pro nás jednodušší házet na cizince to, co děláme sami sobě.“
Pan Sun Kuo-pching nebo také Jackson před branou svého království (nahoře). Obchůdek s oblečením v Chinatownu (vlevo dole). Obchodní centrum se stále rozšiřuje (vpravo dole).
Nigerijec se učí čínsky
Podstatné ale je, že Nigérie Číňany potřebuje, a tudíž chce. „Naučili lidi obchod, rychlé dodávky, dohodnout se a neztrácet čas řečněním,“říká John Eromosele. „Srážejí ceny, protože vozí levné zboží, které si lidé mohou koupit.“
Ekonomická novinářka Nydzi Olopakaunne dodává: „Stali jsme se smetištěm pro druhořadé výrobky. Ale pořád je dobré, že Číňané jsou tady. Míří na africké problémy a řeší je. Stavějí železnice a infrastrukturu. Naši zemi a ekonomiku to táhne nahoru. Není to ale černobílé. Berou si za to naše peníze a suroviny.“
Také Ejiro Umukorová s jazzovým hlasem vidí dvě strany. „Mrzačí nás a současně nám to pomáhá. Čína není jen špatná. A kde je Západ? Řešily by se naše problémy, kdyby tady nebyla Čína? Ale co z toho bude, nevím. Nemůžu říct, že nemám obavy.“
A Číňané se snaží, aby nebyli „jen špatní“. V Konfuciově centru na Lagoské univerzitě se dveře netrhnou, jak se tam mladí Nigerijci přicházejí učit čínštinu. Studenti jezdí na stáže do Číny, dokonce tam studují žurnalistiku čínského střihu. Nigerijci se na čínských televizích dívají na čínské filmy. Podle průzkumu americké agentury Pew Research je Nigérie vedle Ruska zemí, kde vnímají Čínu na celém světě nejlíp. Příznivě ji vidí sedmdesát procent lidí.
A obchod běží. I v Chinatownu, přestože je zaprášený a obchodníci se znuděně opírají o pavlač.
Když jsem došel až dozadu, našel jsem tam za hradbou nigerijské zedníky, jak stavějí další část Čínského města.