Zpívali hymnu. Věděli, že zemřou
Šlo o největší masovou vraždu Čechoslováků během druhé světové války. V noci z 8. na 9. března 1944 nacisté v Osvětimi zabili 3 792 Židů. Smrti unikla jen hrstka. Mezi nimi i Hana Adlerová.
Její svědectví mohlo klidně upadnout v zapomnění. Nebýt jedné z žen, která po válce mapovala osudy přeživších židovských vězňů. Ten Hany Adlerové se začal psát v lednu 1942. Tehdy devatenáctiletá dívka, její matka Olga a bratr Ota dostali předvolání k transportu. Stejně jako další Židé z Plzně museli do tamní sokolovny, která sloužila jako shromaždiště.
Odevzdali své poslední cennosti, doklady, peníze, potravinové lístky, klíče od bytu. Po několika dnech je odvedli na vlakové nádraží a vměstnali do nákladních vozů směřujících do Terezína.
V ghettu se rodina rozdělila. „Dostali jsme se do kasáren. Bratra dali zvlášť, já jsem zůstala s maminkou. Ona vařila v kuchyni. Pamatuji si, že jednou přišla strašně nešťastná, jako na konci svých sil. Pod kuchyní dole Němci, nebo kdo to byl, otevřeli márnici a tam se vyvalilo strašně mrtvých,“vyprávěla Hana Adlerová v rozhovoru pro Židovské muzeum v Praze. V Terezíně si našla známost. Tajně se scházela se starším mužem, s nímž později otěhotněla. Šestého září 1943 ale musela své blízké opustit.
Cesta smrti do Osvětimi
Vystrašení vězni se na sebe tiskli v přeplněných dobytčích vagonech, které vyrazily do koncentračního a vyhlazovacího tábora Osvětim II - Březinka. Cesta bez jídla a skoro bez vody trvala nekonečné dva dny. Po příjezdu už na rampě stáli esesmani s pistolemi a holemi a odváděli je do rodinného tábora BIIb. Oproti ostatním nemuseli podstoupit selekci. „Hnali nás do umýváren. Vzali nám poslední civilní šaty a dali nám zavšivené po mrtvých. Ale mezi lidmi se říkalo, že někdy, když přijede transport, místo vody se ve sprchách pouští plyn,“pokračovala Hana Adlerová v popisu děsivých zážitků. Vězni bydleli v dřevěných barácích. V každém z nich byly tříposchoďové kavalce bez matrací. „Uprostřed stála kamna, ve kterých se ale málo topilo, byla tam zima. V poledne jsme dostávali talíř rozvařené tuřínové polévky. Ráno a večer kousek chleba s margarínem,“popsala. V prosinci se shledala s bratrem a matkou. Na bloku BIIb spolu zůstali pár měsíců.
Pak přišel 8. březen 1944.
Hymna proti nezměrnému zlu
Vězni ze zářijového transportu terezínského rodinného tábora měli odjet na práci do Heydebrecku, to jim alespoň řekli. Nasedli na korby nákladních vozů, ale kolona zamířila přímo ke krematoriím. Sotva vystoupili, ozářily je reflektory a dozorci je hnali k plynovým komorám. Během jedné noci nacisté zavraždili 3 792 Čechoslováků. Podle svědectví zpívali před svou smrtí státní hymnu a židovské písně.
Hana Adlerová mezi zavražděnými nebyla, kvůli blížícímu se porodu ležela na marodce. Přišla ale o tetu a další příbuzné. Její matka a bratr hrůzné zkáze naštěstí také unikli. „Mezitím se mi narodila dcerka, čtyřiadvacátého března. Ale narodila se mrtvá. Potom jsem dělala šrajberku na jednom bloku,“řekla.
Následně byla zařazená do lágru v Christianstadtu, kde pracovala v muniční továrně. „Všechny jsme na sobě měly jen pytlovinu. Civilní obyvatelstvo se nad tím pozastavovalo, tak nám z Osvětimi přivezli normální šaty. Já jsem si vybrala úmyslně tvídový kabát.“
V únoru 1945 se začalo s kvapnou evakuací tábora před blížící se Rudou armádou. Zesláblé a na kost hubené ženy vyrazily na pochod smrti. Večer došly do stodoly, kde přenocovaly. „Druhý den jsme vstávaly a šly jsme zase moc a moc kilometrů. Až jsme se dostaly na pole. Nebylo tam nic jiného než stoh slámy. Říkala jsem si: tady, když si lehnu, do rána mám zápal plic. Takže jsem utekla,“líčila.
Schovávala se v nedalekém lese, pak se ukryla do stohu, aby si odpočinula. „V noci začali Němci slámu nakládat. Stáli velmi blízko. Ale snad jsem měla štěstí nebo u mě stál anděl strážný, prostě na mě nepřišli.“Toulala se po okolí, až narazila na opuštěný statek nedaleko Frankfurtu nad Odrou. O vyhladovělou Hanu Adlerovou, která měla rozsáhlé omrzliny na nohou, se postarala selka. U ní zůstala do svého osvobození. Po návratu do Plzně zjistila, že její bratr Ota je naživu. Vydala se ho hledat do Prahy, kde se šťastně shledali. „Povídali jsme si a povídali. Maminka zůstala v Osvětimi, celé příbuzenstvo tam zahynulo. Jestliže někdo mohl činy, které se staly za války během holokaustu, odpustit, já je odpustit nemohu. Nemohu odpustit to, co jsem prožila,“uzavřela.