Babičko, dědo, hurá na výlet! Ale ne se šmejdy

Jako kluk jezdil Tomáš Martinek s prarodiči rád na výlety. Teď na ně vypravuje ročně až dva tisíce seniorů. Nápad dostal po zhlédnutí filmu Šmejdi.

Tomáš Martinek z Chrudimi vystudoval obor cestovního ruchu na Vysoké škole polytechnické v Jihlavě. Dělat průvodce na komerčních zájezdech ho ovšem brzy přestalo bavit. Navíc zjistil, že senioři jsou mnohem vděčnějšími cestovateli. S přáteli založil spolek Hurá na Výlet, jehož patronkou se stala autorka dokumentu Šmejdi Sylvie Dymáková. Po trpkých zkušenostech se senioři zpočátku báli, že jim na výletech někdo bude nutit předražené zboží. Dnes spolek sotva stačí uspokojit poptávku.

Za svůj počin Tomáš loni získal titul Laskavec.

K nápadu vozit seniory na výlet vás skutečně inspiroval film Šmejdi?

Přinejmenším sehrál v našem rozhodnutí podstatnou roli. V té době jsme měli spolek už založený, původně s cílem pomáhat handicapovaným. Díky filmu jsme pochopili, co pro seniory znamená příležitost někam vyrazit společně s vrstevníky. Vzpomněl jsem si také, jak skvělé bylo, když mě v dětství brali na výlety babička s dědou.

Kam jste se s prarodiči vydávali?

Po památkách i do přírody, ale vlastně nikam daleko. Nepotřebovali jsme bůhvíco vidět, ale ten den jsme si pokaždé užili. Tím spíš mě mrazilo, když jsem viděl, s jakou chutí se senioři vydávají na cestu, která končí předváděcí akcí, kde na ně „šmejdi“mluví vulgárně, manipulují s nimi, aby je nakonec obrali o peníze. I moji prarodiče od nich koupili pár předražených zbytečností. Starší lidé ze samé vděčnosti, že je někdo někam pozve, zapomínali na obezřetnost.

Jak vám uvěřili, že je zvete na zájezd jen tak? Neobávali se nějaké zrady?

Zpočátku se báli. Na první výlet v roce 2015 jsme vyjeli jen s malou skupinou asi dvanácti důchodců do Žďáru nad Sázavou k poutnímu kostelu svatého Jana Nepomuckého na Zelené hoře. Rychle se ale rozkřiklo, že jezdíme jen za symbolickou stokorunu, takže teď naopak nestíháme uspokojit všechny zájemce. Přitom letos vypravíme z několika krajů až 60 autobusů a celkem s námi pojede na výlet bezmála 2 000 lidí nad 65 let.

Kdo je modelovým účastníkem takového zájezdu?

Nejčastěji to bývá žena, která ztratí životního partnera. Léta se starala o domácnost, do společnosti moc nechodila a najednou neví, jak vyplnit čas.

Je podle vás největším problémem starších lidí právě osamělost?

Řekl bych, že ano. Samozřejmě k samotě přistupují zdravotní a existenční potíže. Někteří senioři mají exekuce, žijí na hranici bídy. Třeba i proto, že naletěli šmejdům a nedokážou splácet půjčky za předražené hrnce, masážní přístroje či elektrické deky.

Vyprávějí vám o svých tristních zážitcích z předváděcích akcí?

Vyslechli jsme od nich velice smutné příběhy, naštěstí jsou spíš už staršího data. Na druhé straně někteří asertivnější důchodci brali předváděcí akce trochu jako sportovní disciplínu. Věděli, do čeho jdou, naučili se v tom chodit a bavil je určitý adrenalin s tím spojený. Užili si výlet, ale ve finále se dokázali vykroutit a nic nekoupili. Ti zranitelnější a důvěřiví jsou však v ohrožení stále. Šmejdi nezmizeli, jen mají nové triky. Podomní prodej, placené telefonní linky, agresivní reklama na internetu… těch způsobů je spousta.

Provádíte na vašich výletech i nějakou osvětu?

Ano. Na zájezdech seniorům podáváme různé užitečné informace. Vysvětlujeme, jaká mají práva, kde co mohou vyřídit, kam zajít za sociálním pracovníkem, jak zavolat na Senior linku… Na výlety s námi jezdí kromě průvodce i zdravotník a asistent. Účastníci zájezdu se jich mohou na cokoliv zeptat, postěžovat si. Snažíme se brát s sebou také nějakého hudebníka, aby byla zábava.

Náklady pokryjí sponzoři?

Největší část zdrojů získáváme z veřejné sbírky a od firemních sponzorů. Něco se podaří získat také od státu nebo od obcí a měst. Některé služby se snažíme zajišťovat s pomocí dobrovolníků, což naše akce zlevní.

Často kladete důraz na příležitost k seznámení, neplánujete rovnou založit pro seniory seznamku?

Ani ne. Necháváme to v přirozené rovině. Naše zkušenosti potvrzují, že se lidé dokážou spřátelit v každé fázi života, tedy i v tom nejvyšším věku. Mám pocit, že starší ženy hledají spíš kamarádku než muže. Některé, co se poznaly právě na našem výletu, spolu už jezdí k moři. Nebo spolu zajdou na víno, což pro ně kolikrát bývá nová příjemná zkušenost, protože dřív seděly doma.

Plánujete aktivity vašeho spolku ještě dál rozvíjet?

Chtěli bychom. Letos bychom rádi uspořádali čtyřdenní tábor, který vyvrcholí senior festivalem, kde vystoupí řada kapel. Uskuteční se 13. června v areálu zámeckých zahrad v Chrasti u Chrudimi. V příštím roce plánujeme festival na Moravě. Mimo to pořádáme různé kulturní akce, třeba zábavy s hudbou a tancem, na které vždy nenásilně zařazujeme nějakou osvětu. Přednáška o bezpečnosti seniorů osloví málokoho, když ale vyhlásíme, že tam bude harmonika a pivo, zájemců bývá plno.

Seniorů kvapem přibývá, nedeprimuje vás trochu, že ve vašem spolku dokážete obohatit život vlastně jen hrstce?

Vím, ale rozrůstáme se. Zatím působíme v Pardubickém kraji, na Vysočině, v Praze, v Hradci Králové a Brně. Letos chceme vypravit autobusy na výlet i z Olomouce, a vyjdou-li další sponzoři, také ze Středočeského kraje. Každý senior s námi může jet dvakrát do roka. Pochopitelně bychom chtěli inspirovat k podobným aktivitám i další organizace. V mých 65 letech bude nás důchodců skoro dvojnásobek a doufám, že mě někdo z mladých také někam na výlet vyveze.

Po dřívější práci profesionálního průvodce se vám nestýská?

Opravdu ne. Mě účastníci komerčních zájezdů, s nimiž jsem jezdil hlavně po Evropě, spíš zklamali. Nic jim nebylo dost dobré, necítil jsem žádný vděk za to, co všechno se pro ně připravilo a co všechno viděli. Výletníci z řad seniorů se chovají úplně jinak. Práce s nimi mě mnohem víc naplňuje.

Dá se o ní mluvit jako o vaší profesi?

Teď už ano, od roku 2014 jsem organizaci řídil převážně dobrovolnicky, ale vzhledem k objemu současné práce už to nešlo. Od letoška jsem ve spolku zaměstnaný. Je nás zatím dvanáct a s výlety nám pomáhají brigádníci i dobrovolníci.

Co na to říkají vaši rodiče?

Rozumějí mi a někdy se také zapojí. Otec má kapelu a ve volném čase hraje na zábavách, dědeček byl rovněž hudebník. Máma pracovala ve zdravotnictví a občas s námi jezdí na výlety jako zdravotník. Není to jednostranná služba, senioři nám hodně vracejí. Třeba tím, že nám svěřují svoje životní příběhy.

Pokud vím, snažíte se působit i na mladé lidi, aby se svým prarodičům víc věnovali. Vy sám jste to dělal či děláte?

V naší rodině se o to všichni snaží. Babička s dědou žijí v sousední vesnici a část rodiny je tam s nimi. Mají celkem pět vnoučat, a to by bylo, abychom se nepostarali. Pro nás je to přirozená věc. Neumím si představit, že bychom je dali někam do domova, pokud by nebyla jiná možnost. Myslím, že by měl každý svoje blízké ve stáří podporovat. Třeba vzít dědečka na pivo nebo babičku do divadla. Zkrátka s nimi trávit víc času.

Někdy ale není jiná možnost nežli domov, potomci třeba ještě musejí pracovat na splácení hypotéky. Naštěstí úroveň ústavů se zlepšuje.

Nepopírám, že dnes už existují skvělé penziony pro důchodce, nabízející i jednolůžkové pokoje, mají tam různé programy. Samozřejmě že někdy nezbývá jiné řešení než domov důchodců. Mladí se třeba odstěhují za prací na druhý konec republiky nebo nedokážou sami zvládat problémy spojené se stářím. Přesto se domnívám, že starší lidé většinou chtějí zůstat co nejdéle doma. Lidé by podle mého měli předem promýšlet strategii, jak se o své rodiče anebo prarodiče postarají, až na tom budou zdravotně hůře. Mohou uvažovat o přestavbě domu, odstranění bariér, umístění madel. Také si mapovat terénní služby.

Vy osobně takovou strategii máte?

Doufám. Když jsem renovoval domek, pamatoval jsem i na rodiče, aby v něm měli svoje zázemí pro případ, že budou potřebovat péči. Dnes se sice na vícegenerační soužití hledí spatra, mně ale přijde jako samozřejmost.

Jenže co když v rodině nepanují zrovna ideální mezigenerační vztahy?

Lidé by si měli umět odpouštět a samozřejmě je třeba dobře nastavit pravidla, jak bude soužití vypadat. Jednoduché to jistě není. Pokud dojde na ústav, měl by přijít plán B.

A to jaký?

„Mladí“by se svými seniory měli udržovat co nejčastější kontakt. Nerozumím tomu, že děti anebo vnoučata své blízké v domovech nenavštěvují. V těchto věcech se snažím lidem kolem trošku promlouvat do duše.