Marek Ztracený se chce zalíbit všem
Marek Ztracený to jistě celé myslí dobře, ba snad dokonce upřímně, ale takový ušní červ, jakého pustil do éteru v podobě písničky Tak se nezlob z alba Planeta jménem stres, tu už dlouho nebyl. Těžko se však nezlobit, když je to tak strašlivě vtíravá melodie, kterou si budete přehrávat do zblbnutí v hlavě a zároveň mezi zuby drtit všemožné kletby a lát si, že jste si něco takového pustili přes práh.
V Rytmu samolibosti
K tomu ještě klip. Účinkují v něm Jan Čenský, Zdeněk Pohlreich, Richard Genzer, Ray Koranteng, Jaromír Jágr a vůbec celá plejáda televizních bavičů. Navrch text, kde se Ztracený omlouvá své ženě, že si jí nevšímá, nebere ji na nákupy, na pivo, do bazénu, do fitka a kdoví ještě kam. Zkrátka něco jako vyždímaná variace na The Sweetest Thing od U2, Bonovu omluvu manželce, že v návalu práce zapomněl na její narozeniny. Skladbička to byla sice roztomilá, ale v kontextu tvorby irské čtyřky v nejlepších letech o žádnou hitparádu nešlo.
Tak se nezlob je legrácka, možná funguje poprvé ve spojení se zmíněným rozjařeným videem, ale opakovaně se vážně poslouchat nedá, to už raději znovu toho kajícně se omlouvajícího Bona.
Žádnou jinou natolik nebezpečnou odrhovačku už sice na albu nenajdeme, což však neznamená, že by nebylo nad čím hořekovat. Úvodní agitka Když tě život kope do zadku omílá už asi tisíckrát vyřčené a vyzpívané klišé, že si nemáme dělat nic z toho, že zrovna nevypadáme jako ze žurnálu, netrůní nám v garáži vytuněná kára a nevyhráli jsme miliardový balík v Sazce. Titulní Planeta jménem stres je další válec na dobrý vkus. Rádoby bombastická melodie v refrénu, text o tom, že všichni žijeme ve stresu, a jako poněkud nahnilá třešinka na zkyslém zákusku hostující Rytmus. Proč? Bylo to třeba? Jen aby svým bohorovným „ja-som-tu-najlepší“stylem odhrkal pár veršíků a zase se odporoučel? Na první pohled to moc nedává smysl, na druhý však ano. Rytmus, stejně jako Ztracený, představuje televizní tvář popu, kterou vídáme v magazínových pořadech. Pozlátko, SuperStar, úsměvy do objektivů, nulová důvěryhodnost. Ano, pár chytlavých melodií tady je, tu schopnost Ztracenému upřít nelze, ale pořád je z toho cítit snaha zalíbit se všem.
Hudební rychloobčerstvení
Stokrát může Ztracený zpívat o tom, že ho netrápí, jak má velké břicho, nos, malé ohanbí a podobně, a že bychom se všichni měli snažit žít tak, abychom si připadali dokonalí. Těžko se tyhle instantní „lifestylové“rady berou od někoho, kdo produkuje prefabrikovaný hudební fastfood, do něhož se namele cokoliv, jen aby se výsledek zavděčil každému.
Ztracený neskládá hudbu, která má sílu zabodnout se do srdce, aby přinutil posluchače se na chvíli zastavit a uvažovat nad svým životem. Že se bavíme o popu, který má primárně bavit, nikoli řešit zásadní otázky všehomíra? Existuje mnoho popových desek, které kromě chytlavých melodií přinášejí i docela dost podnětů k přemýšlení.
Nemyslím si, že by Marek Ztracený měl zrovna atakovat nedostižnou metu takových Pet Shop Boys nebo New Order, ale pořád mám dojem, že by tuzemským mainstreamovým zpěvákům mohlo jít o něco víc než jen o promenádování se na večírcích a paktování se s rychlokvašenými hvězdičkami z televizních estrád.
Planeta jménem stres Marek Ztracený 30%