Šlesingr končí
Čím si biatlonový veterán získal respekt
Poslední pohárovou položku kariéry v sobotu na pět ran vyčistil. „A pak jsem jel na krev. Mordoval jsem se, ale to přece ke sportu patří,“říkal Michal Šlesingr.
Předal českou štafetu Ondřeji Moravcovi, padl na zem. „A když jsem přestal mít před očima černo, zaregistroval jsem, že mi Francouz Guigonnat sundává lyže. Ulevilo se mi, že už takhle nebudu trpět.“
Poprvé startoval ve Světovém poháru v Anterselvě v lednu 2002. Také ve štafetě. V sobotu se při ní v Novém Městě loučil.
Zažil čtyři olympiády, čtrnáct mistrovství světa. V poháru stál 19krát na stupních vítězů, odjel 422 závodů. „Bylo jich až moc,“pousmál se. V 38 letech se stal nejstarším mužem startovní listiny.
Už neměl síly na boj o přední příčky, stále však dokázal být platným členem štafety. A vydobyl si obrovský respekt. S Martinem Fourcadem a Lowellem Baileyem se v roce 2016 pustili do křižáckého tažení proti dopingu a přispěli ke změnám v biatlonové unii a pravidlech IBU.
Nejen celý český tým, ale i bratři Böové tleskali, když videostěna nabídla mozaiku Šlesingrovy kariéry a vzpomínky na časy, kdy ještě nebyl fousatým veteránem. Rozhodčí a dobrovolníci mu zapěli upravenou verzi písně C’est la vie, Davidová a ostatní ho polili šampaňským, pamětníci vyprávěli.
„Už jste rozbrečeli dojetím Ondru Rybáře, támhle bulí má žena, tak nerozbrečte ještě i mě,“říkal do mikrofonu. „Díky všem, kteří jsou tady, i kteří tu nemohou být.“
Bojovník, hecíř, velký hráč
Co mu teď bude nejvíc chybět? „Masáže, které jsem měl po každém tréninku,“zasmál se, než vážně přidal: „A hlavně celá ta naše biatlonová famílie, česká i světová.“
Scénář jeho loučení byl připraven úplně jinak. Na tribunách a u tratí mělo bouřit 30 tisíc fanoušků. Příkaz uspořádat pohár bez diváků, vše změnil. „Boušku, děkujem,“skandovala během štafety jeho přezdívku aspoň parta dobrovolníků. Dole pod arénou se za ochrannou bariérou tísnili další věrní.
Prožil dlouhou pouť českého biatlonu až na výsluní mezi zimními sporty. „Když jsem začínal, kolikrát se mě lidi ptali: Ten biatlon, to je kolo a běh, nebo co?“Při jeho rozlučce naopak sedělo u obrazovek ČT sport 850 tisíc diváků.
„Povahou byl Boušek bojovníkem, ohromně závodivým typem, hecířem, hráčem v čemkoliv. Obzvlášť když byl mladší,“popisoval sportovní ředitel Ondřej Rybář.
Ondřej Moravec vzpomínal, jak Šlesingr, kluk z vesnice Dobrouč, přišel v osmi letech do klubu v Letohradu. „Měl bambusové hůlky a šílené lyže. Zpočátku se držel v pozadí. A podívejte se, kam se pak vypracoval.“Po sérii juniorských světových i evropských medailí předvedl raketový přechod mezi nejlepší muže. „Ve 23 letech byl Boušek skoro nejlepší na světě. Což mi připadalo až neuvěřitelné,“vyprávěl Moravec.
Diskutér i milovník adrenalinu
Tehdy se psal rok 2007 a na mistrovství světa v italské Anterselvě ve sprintu exceloval. „Blížil jsem se do cíle a hlasatel křičel, že ohrožuju Björndalena. To byl fantastický pocit,“vzpomínal.
K titulu chybělo 4,8 sekundy, na krk mu věšeli stříbro a Šlesingr ho symbolicky věnoval letohradské kamarádce Tereze Hlavsové, dorostenecké mistryni světa, která tragicky zahynula při autonehodě. Přidal bronz ve vytrvalostním závodě a vykládal, že vyznává heslo: Nevaž se, odvaž se. „Začátek nakopnu, a když bůh dá, do cíle vydržím.“
Později se této strategii zasmál: „Jo, to jsem byl ještě mladej a leckdy jsem to i vydržel.“
Dlouho patřil do širší světové špičky, jenže zároveň jej neustále cosi sráželo zpět. „V Bouškových nejlepších letech ho brzdily virózy a nemoci, přišel tak o formu a spoustu velkých akcí,“řekl Michal Krčmář.
V kolekci Šlesingrových úspěchů tudíž zůstaly i prázdné kolonky. „Dost mě mrzí, že jsem si nesáhl na žádné želízko na olympiádě.“
V letech českého biatlonového boomu slavil v roce 2015 s Vítkovou, Koukalovou a Moravcem světové zlato ze smíšené štafety v Kontiolahti, jeho přínos pro tým však byl mnohem hlubší, Šlesingr totiž stmeloval partu. „Vymýšlel kraviny, kterými na dlouhých štacích rozrážel ponorkovou nemoc,“vyzdvihl Roman Dostál, bývalý mistr světa.
Rozhodně nežil jen biatlonem. Platil za fanatika na adrenalinové sporty, skákal s padákem, věnoval se paraglidingu, basejumpingu, získal pilotní licenci. „Ale nejsem blázen, který by do něčeho takového šel dřív, než si bude sám sebou jistý,“ujišťoval trenéry.
Zároveň s oblibou řešil problémy, polemizoval s druhými, pouštěl se do všemožných diskusí, například o právech zvířat.
„Mohl dokázat ve sportu ještě víc, kdyby se nenechal rozptylovat některými věcmi, s nimiž nic nezmůže,“usoudil Rybář.
Jenže měnit ho nemělo smysl. „To bych pak nebyl já,“namítl. „A navíc, i díky tomu, že jsem si našel jiné zájmy, při kterých jsem si vyčistil hlavu, vydržel jsem u biatlonu až takhle dlouho. Jinak by to byl až příliš velký stereotyp.“