Český lev hledá světovost
Mirky Spáčilové, redaktorky MF DNES
Kdykoli si Český lev v touze po nadnárodním lesku pozve zahraničního hosta, končí to zpravidla neblaze. Roger Moore, jeden z představitelů Jamese Bonda, byl svého času hned po ceremoniálu organizátory zapomenut a bloudil poté sám neznámým prostorem jako bezdomovec s nesmělými otázkami, kde by si mohl sednout a objednat pivo.
Trapná recesistická aférka s hvězdným Jimem Carreym, z něhož se vyklubal falešný dvojník, přidala další šmouhu.
A letošní účast britského spisovatele Simona Mawera, autora románu Skleněný pokoj, plnila také čistě dekorativní účel. Stejnojmenný přepis jeho knihy sice získal šest nominací, ale každý z členů České filmové a televizní akademie musel dobře vědět, že slabý film na výhru prostě nemá šanci. Takže pan Mawer přišel, předal cenu jiným a zas odkráčel.
Světovosti se dá docílit různými způsoby. V jednom ohledu již akademici pokročili, naučili se k čestným holdům povstávat skoro přirozeně, aniž by do nich museli méně významní účastníci ceremoniálu kradmo šťouchat s významně pozvednutým obočím.
Slabší je to s plněním základní povinnosti, totiž výběrem vítězů. V nejnovějším klání za rok 2019 hlasovalo celkem 192 akademiků, představujících podle oficiálních údajů „61,34 procenta členů akademie“.
Což by v domácích parlamentních volbách znamenalo slušné číslo a v eurovolbách dokonce výsledek z říše sci-fi, ovšem od umělecké elity by člověk čekal přece jenom vyšší míru profesní disciplíny. A to navzdory hlubokému pochopení pramenícímu ze sdílené zkušenosti, že takříkajíc „odkoukat“šedesátku českých filmů a ještě si o nich něco myslet někdy opravdu pořádně bolí.
Nicméně podstatné je, že světovost se neodehrává na ceremoniálu, nýbrž výhradně na plátnech kin a že ji nezařídí ani charitativní výprava herecké delegace Star Wars na pódium pražského Rudolfina, nýbrž pouze a právě filmaři sami.
Jinými slovy, hlavní zprávou letošních Českých lvů není, že tu Nabarvené ptáče vyhrálo devět ocenění, ale že jeho tvůrce Václav Marhoul dostal nabídku, aby točil v zahraničí. Jmenovitě životopis amerického senátora Josepha McCarthyho, jehož antikomunistické tažení vešlo do dějin pod přízviskem hon na rudé čarodějnice.
Jenomže hollywoodské telefony nezačaly zvonit poté, co Marhoul s náručí plnou českého křišťálu korunoval přenos České televize, nýbrž dávno předtím: už ve chvíli, kdy se Nabarvené ptáče dostalo do oscarového výběru deseti nejlepších cizojazyčných snímků roku a kdy režisérovi nabídla své zastoupení prestižní agentura.
Podobně Jan Svěrák za nabízené americké projekty nevděčil šesti Českým lvům pro Kolju, nýbrž oscarové sošce, kterou jeho snímek vybojoval.
Ponechme stranou jednak skutečnost, že Svěrák nakonec zůstal na domácí půdě, zatímco Marhoul zjevně po zámořské pozvánce sáhne, jednak spekulace, jak by asi Svěrákovy americké filmy dopadly a jestli se Marhoulův debut v angličtině uskuteční. Důležité je, kde se o kýžené světovosti rozhoduje.
Ostatně jeden nedostižný příklad hovoří za všechny. Miloš Forman se za daleko tvrdších dob i podmínek prosadil jak českými, tak americkými filmy, a kdykoli se pak vracel do vlasti, vítali jsme ho jako skutečného reprezentanta vrcholné světové kinematografie.
Nikoli jako trpnou ozdobu, která večírku s českým sektem a českými celebritami typu „kdo-to-sakra-vlastně-je“propůjčí nádech hvězdného prachu.