Když jsem přišel, neuměl jsem ani slovo česky
Myslím si, že díky EET skončilo mnohem víc českých večerek než těch vietnamských, říká Viet Do Pham, právník a majitel obchodu se speciálními botami.
Na místo setkání v centru Prahy přichází s dvouměsíční dcerou v kočárku. „Za chvíli ji vyzvedne manželka,“říká Viet Do Pham výbornou češtinou s jemným přízvukem. „Vyrůstal jsem od šesti let v Českém Těšíně, tak mam kratky zobak,“vysvětluje osmadvacetiletý muž, který pracuje v pražské pobočce mezinárodní advokátní kanceláře, provozuje vlastní značku speciálních zvyšujících bot pro muže a je místopředsedou Asociace mladých vietnamských podnikatelů.
Jak se vám daří stíhat pracovní i rodinné aktivity?
V pracovních dnech se vracím domů docela pozdě, ale o víkendech nepracuju a snažím se věnovat rodině. Myslím si, že obdobně to má celá mladší vietnamská generace, která v Česku vyrůstala, pokud neprovozují večerky, restaurace či salony.
Propojování kultur je jedním z témat Asociace mladých vietnamských podnikatelů, jejímž jste členem. Oficiálně existuje od roku 2018, ale začínala už o šest let dřív. Proč?
Na začátku byla parta pár přátel, která chtěla vytvořit informační portál pro velkou komunitu Vietnamců, jež tu žije, ale nerozumí dobře česky. Měl je informovat, jaká jsou pravidla pro podnikání či o většinové společnosti, aby Vietnamci více porozuměli místnímu životu. Takhle jsme začínali v roce 2012, já se však přidal o něco později.
Už tehdy ale fungovaly v pražské tržnici Sapa redakce vietnamských novin, co jste dělali jinak?
Stále fungují. Rok 2012 ale znamenal boom pro Facebook a sociální sítě, kde tyto informace chyběly, a tak jsme se rozhodli jít tímto směrem. Dnes máme dosah na 60 až 70 procent Vietnamců žijících v Česku. Postupně jsme v rámci portálu začali pořádat semináře nebo jsme ve spolupráci s ministerstvy vytvářeli a rozdávali vietnamské komunitě letáky o důležitých legislativních změnách. Vietnamci nás jako Vietnamce přijímají lépe. Když to přetlumočíme my, jsou ty informace i snesitelnější.
Zprostředkovávali jste i informace o první vlně EET.
Pro Vietnamce to byl velký zásah, mysleli si, že jde o politický nástroj, který je chce vytlačit. Stará škola byla zvyklá dělat věci na koleně. Závozy zboží a skladové zásoby si psali do deníčků nebo používali zastaralé pokladny. My jsme se je snažili přesvědčit, že jim můžou moderní pokladní systémy s EET pomoct zjednodušit byznys. Pro některé bylo těžké to skousnout.
Slýchal jsem v té době, že spousta vietnamských večerek skončí, protože často prodávají bez účtenek.
Spíše si myslím, že skončilo mnohem víc českých večerek (smích). My se jen tak nevzdáme, máme to v nátuře a dokážeme se rychle přizpůsobit. Vietnamci
tady začali s oblečením. Pak zjistili, že je vytlačují velké řetězce, tak přešli na potraviny a večerky, následovaly bistra a restaurace, kosmetické salony. Pokud stát zavede EET nebo jinou regulaci, tak se s tím naučíme pracovat.
Nedávno vaše asociace pořádala konferenci k další vlně EET.
Ano, konala se v sobotu 29. února v pražské Sapě ve spolupráci s ministerstvem financí. Dorazila i paní ministryně a tématem byla další vlna EET, která se po večerkách dotkne zejména kosmetických salonů.
Kdo jsou mladí vietnamští podnikatelé, kteří tvoří asociaci?
Je nás asi dvacet aktivních členů, kteří se podílejí na organizaci. Kolegové podnikají zejména v technologiích a vytvářejí aplikace. Jeden z nich třeba vyvíjí aplikaci EverGo pro velkoobchod se zbožím. Sapa je v tomto ohledu ještě technologicky zastaralá a kolega se ji snaží zmodernizovat a postupně vybudovat systém, jako je třeba Amazon. Další se věnuje projektu Sapa Trip, který provází zájemce po tržnici, což doporučuji jako skvělý zážitek. Máme i skvělé kuchaře, kteří pořádají kurzy vaření vietnamského jídla. A pak jsou tu ti, co dělají větší byznys s investičními společnostmi. Dokážou zprostředkovat prodeje mezi Českem a Vietnamem.
Kdy jste začal podnikat s vlastní obuvní značkou?
S manželkou jsem začal chodit v roce 2012, a když jsme šli tehdy na ples, zjistili jsme, že je v podpatcích vyšší než já. Ve společnosti přitom vypadá lépe, když je muž o něco vyšší. Kvůli podobnému problému si strýc před 15 lety boty na svatbu zespoda podlepil, jenže to bylo viditelné. Můj nápad byl zvýšit botu uvnitř. Nejprve jsem dal do bot pár slepených vložek a byl asi o 3 až 4 centimetry vyšší, ale na konci plesu mě nesnesitelně tlačily. Později jsem jel do Vietnamu na dovolenou, tak jsem tam oslovil pár ševců. Ti mi ušili požadované zvyšující boty. U nás v Česku se ale sehnat nedaly, proto vznikla značka DOPHAM’S.
V Česku jste tedy byli první?
Ano, začali jsme s manželkou podnikat po studiích a jsme tu první a dodnes i jediní. Jedná se o boty se skrytým vnitřním klínem, díky kterému budete vyšší, ale navenek vypadají elegantně jako běžná pánská obuv.
Chtějí být muži vyšší?
Nejen muži, často i ženy chtějí, aby jejich muži byli vyšší. Prodej roste a jsou to často ženy, které kupují boty svým mužům na svatby a plesy, protože si chtějí vzít podpatky. Vietnamci tvoří jen asi 20 až 25 procent naší klientely, zbytek jsou Češi a Slováci. Zatím děláme jen konfekční velikosti a jedná se o čistě evropskou výrobu, částečně v Itálii a částečně v Polsku.
Spolupráce s Vietnamem se nekoná?
První kolekci jsme si nechávali vyrobit ve Vietnamu, ale u některých modelů jsme měli problém s nekvalitními materiály a způsobem zpracování. Dokonce se stalo, že nám dorazila zásilka bot a polovinu z toho jsme nemohli dát vůbec do prodeje. A navíc jsme je museli ještě nechat zlikvidovat, což byly další náklady. Oklepali jsme se však a výrobu přesunuli do Evropy, abychom měli nad vším kontrolu. Dnes jsou boty ručně vyráběny z kvalitních materiálů a jsou pohodlné. Nicméně nechci na základě této zkušenosti zatracovat vietnamské továrny, my měli tehdy nejspíše smůlu.
Vám je 28 let a do Česka jste přišel, když vám bylo 6 roků. Co bylo na začátku obtížné?
Neuměl jsem ani slovo česky. Zároveň jsem však věděl, že tady prožiju celý život, a to mě motivovalo se to pořádně naučit. Pomohlo mi také to, že jsem sem přijížděl za svými rodiči.
Šest let, to je období první třídy. Jaká pro vás byla škola?
Mluvil jsem jen vietnamsky. Ale když se ve škole hlásili ostatní, tak jsem také zvedl ruku. Seděl jsem v první lavici, učitelka se mě pořád na něco ptala, ale nevěděl jsem na co… Naštěstí jsem měl české kamarády a tetičku. Navíc děti se rychle učí, takže jsem to dokázal vše rychle vstřebat. Nepamatuji si, že bych musel kdy vytáhnout slovník. Od třetí třídy už jsem mluvil plynule.
Dvojka ve škole je prý pro Vietnamce skoro sprosté slovo?
Ano, vietnamští rodiče počítají s tím, že jejich děti budou mít jedničky. Mají zafixováno, že s úspěchy ve škole se vám otvírají dveře do světa.
A vy jste v dětství vnímal z jejich strany tlak, nebo podporu?
Moji rodiče mi často připomínali, že bych měl vynikat (smích). Naštěstí mi to ve škole šlo, takže jsme se nikdy nehádali, jako to někdy bývá v jiných rodinách.
Právníkem jste chtěl být vy, nebo to bylo přání rodičů?
Vždy jsem chtěl dělat to, co mě baví. Naštěstí se to protnulo s tím, co chtěli rodiče (smích). Vyžadovali prestižní obor – medicínu nebo práva. Nakonec mi pomohlo, že jsem vyrůstal v Českém Těšíně. V tamní vietnamské komunitě jsem byl prakticky jediný mladý Vietnamec, který uměl česky i vietnamsky. Takže jsem s lidmi chodil na úřady, k doktorům, abych pomáhal s tlumočením. Díky tomu jsem trochu přičuchl k právničině a řekl jsem si, že budu jedním z prvních vietnamských advokátů v Česku.
Máte sourozence?
Dvě mladší sestry, je mezi námi obrovský věkový rozdíl. Mladší má 12 roků, starší 16. Jedna je na základní škole, druhá na gymplu. Neustále se snažím rodiče napomínat, že by sestry neměly porovnávat se mnou. Říkám jim, že si samy musí rozhodnout, co chtějí dělat. Pokud mladší sestra ráda zpívá, budu rád, když půjde na konzervatoř a bude z ní zpěvačka. Starší chce jít na teologickou školu a být misionářka.
Kam se posunulo vnímání většinové společnosti vůči vaší menšině od dob, když jste byl v jejich věku?
Vietnamská komunita se hodně rozrostla. Hlavně v Praze už nikdo neřeší, že k nim do školy chodí Vietnamec. U mě to bylo složitější, protože jsem byl v podstatě v celém městě sám. Někteří lidé oceňovali, že krásně mluvím česky, jiní nás zase brali za méněcenné a dělali si z nás někdy srandu.
Vaše křestní jméno je Viet, ale říkáte si Víťa. Je toto počešťování vietnamský, nebo český zvyk?
Mně tak začala říkat učitelka ve školce. Ten trend ale nastal u všech mladých Vietnamců, protože jsme měli české vychovatelky nebo sousedky, kterým říkáme babičky. Zjednodušovaly si to. Já si zvykl a v českém prostředí se představuji jako Víťa.
Říká se, že Vietnamci zejména starší generace věří víc Vietnamcům. Máte nějaká označení pro vietnamské Čechy a původní Vietnamce. Když se třeba chystáte na pracovní schůzku.
Mladým Vietnamcům říkáme banáni, ale další označení nemáme, prostě si řekneme, jestli daná osoba mluví česky nebo jenom vietnamsky. Ale s tou důvěrou to platí, starší generace je stále poměrně uzavřená. Naopak mladší generace už tady chodila do školy, cítí se více začleněná.
Je uzavřenost obecným rysem původní vietnamské společnosti, nebo je to jazykovou bariérou?
Je to hlavně jazykovou bariérou. Vietnamci se sice poměrně rychle naučí obchodní češtinu, čísla, produkty, ale aby se více bavili se sousedem o životě, na to nemají slovní zásobu. Může to souviset i s tím, že každý národ se v cizině více sdružuje spíš v rámci své komunity.
Proč se rodiče rozhodli pro Česko?
Byli tady už v 80. letech v rámci programů mezinárodní spolupráce. Táta montoval v Tesle televize a maminka studovala. Poznali se tu a spolu se vrátili do Vietnamu, kde jsem se narodil. Tam je ale obrovská konkurence, tak se rozhodli pro návrat do prostředí, kde už měli zázemí. Začínali klasicky s prodejem oblečení ve stánku.
Kam dnes směřuje vietnamská budoucnost v Česku?
Myslím, že starší generace zůstane dlouho u potravin a restaurací, možná desítky let. Po potravinách bude stále velká poptávka. Naše mladá generace je mostem propojujícím minulost s rodící se budoucností. Zároveň myslím, že další mladší generace už půjde cestou běžných povolání.