Politici v síti sociálních sítí

Diář

● mohou být sociální sítě dobrým služebníkem, ale hodně zlým pánem. Mluvil-li některý z politiků či lidí o politice veřejně promlouvajících kupříkladu v 90. letech minulého století jako ukázkový idiot, měl zpravidla kliku, že se řada jeho „myšlenek“k lidem vůbec nedostala. Když například jeden z tehdejších prominentních politiků komentoval svazky gayů a leseb s oblibou příměrem, že „vaše koza se vám také může líbit, což ale neznamená, že si ji vezmete“, ven se to vůbec nedostalo. Když totiž dotyčný zjistil, že ten příměr není úplně vhodný, uctivě požádal novináře, aby ho nepublikovali. Tehdy mu všichni vyšli vcelku ochotně vstříc. Samozřejmě s tím, že když chtěl někdo z legrace vystresovat jeho mluvčího, stačilo poslat zprávu: „Hele, napíšeme tu kozu...“

● se možnost „stornování“pitomých výroků značně omezila. Řada političek či politiků se totiž zjevně opájí vlastní genialitou a vtipností, takže řadu „úletů“skrze sociální sítě naservíruje svému publiku napřímo. Věc je o to komplikovanější, že i když dotyčnému dojde, že nejspíš „přestřelil“, vzít zpět se to nedá. I když totiž příspěvek smaže, může se spolehnout, že si ho řada lidí archivovala. Z facebookové stránky principála Jana Hrušínského tak například zmizel příspěvek o tom, že za omezeními v souvislosti s koronavirem týkajícími se i divadelních představení stojí snaha „premiéra Bureše a kluka, který zastává funkci ministra zdravotnictví, o likvidaci Divadla Na Jezerce! Likvidace všech nepohodlných.“

Stejně jako oheň V éře sociálních sítí