Vzpomínky a nevlídná současnost
Petra Bíska, spolupracovníka redakce
Když jsem v roce 1990 začal vydávat v New Yorku Americké listy, státní návštěva Václava Havla v USA před 30 lety mně zpestřila život. Rád bych se tomu zde věnoval, kdyby nás tyto jarní dny netrápil koronavirus.
Píšu tyto řádky v neděli večer, v novinách vyjdou v úterý. Co nového psát o této pandemii, co už nebylo napsáno a řečeno? A kdo ví, co se ještě do úterka stane? Zřejmě se zvýší počet lidí v karanténě, počet nakažených i těch, kteří ve světě koronaviru podlehnou. Můžeme jen doufat, že počet úmrtí u nás doma zůstane na dnešní nule. I to je možné.
Nové vládní nařízení omezuje pohyb obyvatelstva, a to je dobře. A můžeme očekávat, že přijdou další, ještě přísnější regulace, nařízení a doporučení. Není to omezování osobní svobody, jak tvrdí někteří libertariáni, jsou to praktické kroky, jak chránit obyvatelstvo, velký úkol každé vlády. Kroky, na které si musíme rychle zvykat. Čím dřív si zvykneme, tím lépe pro nás všechny.
Záleží totiž na nás všech, jestli zůstaneme zemí, kde koronavirus sice straší, ale v porovnání s jinými zeměmi se nedá říci, že řádí. Musíme věřit, že řádit nebude, že prohraje. A to záleží právě na nás všech, jestli se budeme co nejlépe řídit instrukcemi, jak se bránit, jak bojovat, jak omezit a zastavit šíření epidemie. A to navzdory stávajícímu chaosu vzniklému po zjištění, že je krizový nedostatek ochranných pomůcek. Těžko uvěřitelná skutečnost, se kterou se ovšem musí rozhodně a okamžitě jednat.
Držme se, nedejme se! Jen tak co nejméně pošramocení zvítězíme. Ten, kdo si zoufá nad naší nedostatečnou připraveností, by jen žasl nad situací v USA. Tam se prezident Donald Trump s velkým zpožděním začíná probouzet se zjištěním, že koronaviru se nedá poroučet, aby se Americe vyhnul. Například Anthony Fauci, ředitel Národního institutu pro alergie a nakažlivé nemoci, přiznal, že ve strategické rezervě USA je jen 13 000 respirátorů. V ten samý den jich bylo z českých zásob uvolněno 10 000 a z Číny by jich mělo v nejbližších dnech přiletět do Prahy milion. Netřeba připomínat, že v USA žije 33krát více obyvatel než v ČR.
U nás v Kobylisích dnes vládl slunečný jarní den. V rozsáhlém Čimickém háji byli lidé na procházce, ale nebylo jich tolik, aby výletník uvažoval o větším rozestupu. Stezka na severní hranici lesa podél polí byla prakticky prázdná. Vzduch byl svěží, mírný vánek od severu, kde, daleko na horizontu, byla vidět silueta jak Řípu, tak Milešovky. Z procházkového rozjímání mne v půlce cesty probudil datel a jeho staccato zobák.
Na stezce byly čerstvé stopy koňských podkov, musel jsem se vyhnout dvěma hromádkám čerstvého koňského trusu. Kdybych někde blízko měl zahrádku s jahodovým záhonem, hned bych si vzal lopatku, hnědé „zlato“seškrábl a kolem jahod rozprostřel. Tak jsme to s brášky pod vedením naší tety Marty dělali po válce před naší vilkou na Dobešce, když kolem projel poštovní vůz tehdy ještě tažený koňmi. A když si koně při zastávce před naší vilkou neulevili a my jsme nemuseli sbírat koblihy, naskočili jsme na stupínek vzadu a svezli se kus cesty. Nejeli jsme daleko, kočí si hned uvědomil, že koně táhnou těžší náklad než před tím, kdy uvolnil z vagonu několik balíků. Byl to člověk chápavý, jakmile nás uviděl na chodníku před domem, věděl, že se o tu zábavu pokusíme, a kus cesty nás shovívavě svezl, aby nakonec jen naoko zahartusil, na nás zahulákal, bičem pohrozil.
Teta byla ráda. A my také, když jahody dozrály.