Virus školské nerovnosti

Rodiče úpí a učitelé se mění v IT experty. I tak budou výsledkem tohoto školního pololetí odlišně vzdělaní žáci, což ještě více posílí už dnes nemalou nerovnost podmínek v českém školství.

Tak se potvrdilo, co jsme všichni tušili. Nová realita, ve které se před dvěma týdny ze dne na den ocitly děti se svými rodiči a učitelé, s námi ještě nějakou dobu vydrží. Ať už školy na začátku června otevřou, jak s tím v tuto chvíli počítá ministr školství Robert Plaga i krizový štáb, nebo současný stav plynule přejde do letních prázdnin, je to ještě nadlouho. A to nejen z pohledu rodiče, který nyní v roli supermana zvládá práci z domova, vaření oběda a v přestávkách se stává učitelem.

Jiná startovní čára

Vlastně je to bez pár týdnů skoro celé pololetí. To je jedna osmnáctina celé povinné školní docházky. Polovina školní historie pro prvňáčka. Desetina času, který stráví ve škole páťák. Dokážou se děti doma naučit všechno důležité? Nebo bude třeba chybějící pololetí prakticky zopakovat a prvňáčky na začátku druhé třídy doučit psát všechna písmenka?

Zatím těžko říci. Masový přesun vyučování na internet je experiment, jaký nikdo nikdy nevyzkoušel ani v laboratorních podmínkách, natož v tak obrovském rozsahu, v jakém ho školám nejen v Česku, ale prakticky po celém světě vnutila pandemie. Když si ale Roman Prymula jako šéf krizového štábu o víkendu zaspekuloval, že by se letní prázdniny mohly zkrátit a děti by si tak například během července mohly vynahradit zameškaný čas, zvedla se proti tomu lavina protestů. Neschytal to ani tak od dětí, ale spíš od učitelů, z nichž někteří doslova ze dne na den přesunuli výuku do online prostoru. Že tohle nejsou prázdniny, ostatně potvrdí i rodiče školáků.

Prázdniny se rušit nebudou, uklidnil všechny ministr školství. Otázka, do jaké míry dokáže vyučování na dálku nahradit výuku v zavřených školách, ale zůstává. Už po dvou týdnech po zavření škol je v každém případě jasná jedna věc, a totiž, že neovlivní výuku všech dětí do stejné míry. Není to jen český problém. Kdo si na zahraničních zpravodajských serverech sem tam otevře článek věnující se vzdělávání za časů pandemie, pravděpodobně si totéž přečetl v textech věnujících se učení dětí v Hongkongu nebo v severní Itálii.

Pro české školství to ale platí dvojnásob, nerovné možnosti vzdělávat se je u nás dlouhodobě citlivé téma i bez pandemie a uzavřených škol. Řada různých výzkumů poukázala na to, že v České republice školní úspěšnost dětí ve srovnání s jinými zeměmi extrémně závisí na socioekonomickém postavení rodičů. Zjednodušeně řečeno – děti, které se mohou při přípravě do školy opřít o rodiče, ve škole prospívají.

Děti, které tuto oporu nemají, ve vyšší míře než v jiných zemích ve škole ztrácejí i za normálních okolností, natož nyní. K tomu všemu přispívá i skutečnost, že v krajně decentralizovaném systému českého školství vedle sebe fungují extrémně dobré a extrémně špatné školy.

Jaké dopady to má na vzdělání (a tím i na budoucnost) českých dětí, dobře ukázaly například i výsledky posledního mezinárodního šetření PISA, které zveřejnila Česká školní inspekce na konci minulého roku. Už poněkolikáté se v nich potvrdilo, že průměrný výsledek za Českou republiku se neskládá z průměrných výkonů českých patnáctiletých, ale z kombinace výsledků velmi dobrých a velmi špatných. Těch velmi špatných výsledků (tak slabých, že jsou podle PISA pod hranicí, kdy děti budou moci dovednosti získané ve škole účelně využít ve svém dalším životě) dosáhla zhruba pětina českých dětí. Toto pololetí se „odučí“za situace, na niž není české školství připraveno, zkušenost s online výukou měl ještě před pár týdny jen velmi malý počet učitelů i jejich žáků. Mimo jiné i kvůli mizernému vybavení škol IT technikou. Podle zprávy České školní inspekce nemá ve 40 procentech malých základních škol a ve více než 26 procentech velkých základních škol přístup k počítači ani každý druhý učitel, a tak dnes většina z nich při učení na dálku používá své zařízení, což nemusí být samozřejmé.

A samozřejmé to není ani pro děti, podle Českého statistického úřadu bylo v roce 2018 vybaveno alespoň jedním počítačem 96 procent domácností, ve kterých žijí děti. To znamená, že v průměru zhruba jedno dítě ve třídě počítač doma nemá. A pak jsou tu také rodiny, kde se nyní o jeden počítač dělí dvě či tři děti s rodičem, který pracuje z domova.

Ostré diskuse z posledních dvou týdnů však ukazují, že zdaleka nejde jen o to, jak dobře učitelé ovládají nástroje pro online učení nebo kolik toho na děti a jejich rodiče mohou nahrnout. Rodiče jsou dnes díky proudu úkolů, které musí jejich děti zvládnout, ještě více než za normálních okolností konfrontováni s tím, co a jak se jejich děti ve škole učí a co jejich učitelé považují za důležité. Otázka, zda děti zvládnou, co zvládnout mají, tak dostává ještě jeden rozměr – a ten už se netýká jen toho, kolik se toho děti naučí v době pandemie.

Masový přesun vyučování na internet je experiment, jaký nikdo nikdy nevyzkoušel.