Česká karanténa: neshlukujte se, rozejděte se

Jakuba Pokorného, editora MF DNES

Vládní opatření podporuji. Pracuji z domova. Chodím mezi lidi jen na nákupy, k blízkým plus do přírody. Mám šátek na obličeji. Nechodím do obchodu v seniorské dvouhodinovce, i když si musím vždy do diáře poznamenat, které hodiny jsou zrovna platné. Přesto jsem měl hlavně v minulých dnech pocit, že některá vládní opatření a hlavně jejich výklady jsou trochu zmatečné.

Krásně je to vidět na omezení práva, které je pro mě jako pro člověka, který rád chodí ven, zvlášť důležité: totiž na omezení práva volného pohybu.

Asi nejvíc se to ukázalo na páteční „debatě o cestě na chalupu“, která měla rysy téměř až havlovského absurdního dramatu.

Abych to shrnul: v karanténě by lidé měli chodit jen do práce, na nákupy, za příbuznými a za dalšími nejnutnějšími věcmi. Mezi povolenými výjimkami je však i neškodný „pobyt v přírodě a parcích“. Výslovně to řekl na jedné ze svých nočních tiskovek premiér Andrej Babiš.

Pokud někdo jede na chalupu a „na samotě u lesa“bude štípat dříví či okolo chodit se psem, jednoznačně splňuje kritérium pobytu v přírodě a není důvod mu v tom bránit.

Proto bylo trochu zvláštní, když najednou část politiků a expertů začala lidem doporučovat, že by vlastně na chalupy jezdit neměli. Vysloveně přehnaná pak už byla reakce starosty Modravy Antonína Schuberta, který s děsem líčil: „Viděl jsem, jak přijíždějí lidé, nechají zde auto, vyrazí si na výlet, vrátí se a zase odjedou. A nebyli to místní obyvatelé.“

Proč by nemohli?

Možná si řeknete, že v době, kdy jde o zdraví, může být malicherné zabývat se nějakými cestami do přírody.

Na celou věc se ale můžeme dívat i z opačného úhlu pohledu: v době, kdy je toho tolik zakázáno a omezeno, jsou zbylé věci, které zůstaly povolené, pro spoustu lidí velmi důležité. To je třeba ctít.

Naštěstí spor o chalupáře rozetnula policie svým tweetem, že „fakt nebude kontrolovat, jestli někdo neveze v kufru auta motyčku a jídlo na tři dny“.

Už před „kauzou chalupáři“trochu kontrastovala vyjádření politiků, že „lidé by měli jít jen do práce a pak sedět doma“, s faktem, že občané jaksi legálně smějí i jinam. Jako by ministři chtěli na potenciálně neukázněný národ schválně pouštět hrůzu. Je také pravda, že média trochu omylem směšovala českou karanténu s tou italskou, protože to bylo jediné srovnání, které bylo před deseti dny k dispozici.

Dokonce jsem měl tehdy chvíli strach, že když povezu přítelkyni z Prahy 15 na Prahu 9 domů pro léky, tak bude na půli cesty v Hloubětíně check-point a policie tam bude lidi vyslýchat, kam jedou. Nebo že když si půjdu zaběhat v noci do Kunratického lesa, tak mě bude nahánět vrtulník s termovizí. Chválabohu se tak nestalo.

Proto také protestuji proti tomu, aby se tady s teoreticky možným zákazem vycházení operovalo jako s nějakým „trestem“za zlobení obyvatel. (Měl k tomu svého času tendenci i náměstek Prymula).

O Češích se říká, že jsou mistři v obcházení pravidel. Nemyslím si to. Těch excesů, kdy měla nějaká hospoda otevřeno i za prohibice, bylo promile. Ukazuje se, že pravidla spíš obcházeli Jihoevropané ze Středomoří, kteří na to i šeredně doplatili.

Chtěl bych být v závěru smířlivý, takže vnímám v této souvislosti i to, že pravidla už jsou jasnější a že i pan premiér ve svém pondělním projevu poprosil za odpuštění „dílčích chyb“. Snad vše dobře dopadne.