Konec chaosu? Ne, začátek
Nutné rozhodnutí odložit hry radikálně přemění kalendář.
Je navýsost správně, že se olympiáda nebude konat v původním termínu. Kvůli bezpečnosti – i symbolice. Pokud totiž do vývoje pandemie koronaviru nevlétne černá kontralabuť (nikým nečekaný mimořádně pozitivní jev), nešlo by o hry jednoty, ale jakéhosi koronavirového apartheidu, který by účastníky nemilosrdně rozškatulkoval na zdravější a nemocnější, na lépe a hůře připravené, na občany šťastnějších a nešťastnějších zemí. Zároveň to ale neznamená, že chaos skončil. Naopak, právě začíná. Společné rozhodnutí Mezinárodního olympijského výboru a Japonska totiž už nyní cupuje sportovní kalendář roku 2021. Světový šampionát v atletice se má v americkém Eugene konat v srpnu... Kdo ustoupí? Bude-li olympiáda dříve, třeba na jaře, těžko se atleti připraví na dvě obří akce za rok. Bude-li posunuta přesně o rok, mohou to v Eugene odpískat rovnou. Pro červencové mistrovství světa plavců v japonské Fukuoce platí stejné dilema. Nejjednodušší se jeví odsun; rok 2022 je ještě volný. Řešit to bude téměř každé odvětví.
Je pozoruhodné, byť v nepříjemném slova smyslu, jak rychle se mohou jistoty rozpadnout na drobky. Bude mít ten, kdo se již stihl kvalifikovat, automaticky místenku i na příští rok? To všechno je třeba domluvit. Jak? Sport od sportu? Zemi od země? Kolektivním výnosem Mezinárodního olympijského výboru? Dohady, samé dohady. Jedna nejistota sice sportovcům skončila, leč nové začínají. Co jejich sponzoři? Prodlouží jim smlouvy o rok? Za stále stejných podmínek? V tak těžké situaci firem? Chaos víří rovněž v kancelářích. James Bulley, jenž při hrách v Londýně 2012 šéfoval stadionům a infrastruktuře, nyní popsal: „Ve smlouvách jsme neměli žádné sankce pro případ odložení či posunutí, protože nám něco takového přišlo nemyslitelné. Japonci budou muset sednout ke stolu a všechno řešit znovu. Případ po případu.“Arény už měly plány na příští rok. A co třeba prodané vstupenky? Zaplacené rezervace hotelů, které prováděly jednotlivé výbory, média či olympiády lační fanoušci? Co olympijská vesnice, dopředu rozprodaná na postolympijské byty?
Některé z otázek jsou přízemnější, ryze finanční. Jiné až filozofické, třeba ta, zda se při tak radikálním vývoji mohou, či dokonce mají retrospektivně měnit pravidla, aby se přizpůsobila nové situaci. A netýká se to jen olympiády.
Verdikt leccos napovídá i těm, kteří si pletou medicinbal s medicinmanem a Usaina Bolta by považovali leda za ředitele nové taxislužby. Padá naděje v to, že by se letos v červenci na jednom místě mohly shlukovat desetitisíce lidí ze všech kontinentů, aniž by to představovalo riziko. Cestování, kongresy? Zatím zapomeňte. A pokud není ani olympiáda dost velká na to, aby si kombinací svého renomé, historického významu a miliardového štítu vytvořila koronavirovou imunitu, může něco podobného (ba horšího, byznys totiž odklady moc neuznává) potkat skutečně kohokoli. Ta lepší stránka? Sport může jakožto neoddělitelná součást společnosti stanovovat pozitivní normy. Třeba tím, že v klidu, bez hádek a na racionálním základě provede obtížné dohody, vyspraví potrhaný kalendář v rámci možného. Vrcholní funkcionáři mohou do těžkých jednání vnést nadhled, štědrost, laskavost; v době, kdy každý něco ztrácíme a jsme více či méně ohroženi, to zdaleka není automatické.
Pak mohou z chaosu klidně povstat nejlepší olympijské hry dějin. Ať už se uskuteční kdykoli.