Co s odkladem her?
Vydržím. Takhle končit nechci, říká Hejnová
Ještě to nevěděla. Olympiádu právě odložili na rok 2021 a Zuzana Hejnová se o tom včera po poledni dozvěděla od MF DNES. „Oni už to rozhodli? Vážně? Aha. No, je to rozumné i férové řešení,“reagovala dvojnásobná mistryně světa v atletice, toho času na soustředění v Jižní Africe. „Kdyby oznámili, že Tokio bude letos na podzim, stejně by bylo nejisté.“
Loni jste však naznačila, že na olympijských hrách v roce 2020 byste se chtěla loučit s kariérou. Vydržíte tedy další rok?
Takhle se rozhodně rozloučit nechci. Cítím se zdravá, achilovky mě letos zatím nezlobí, tak vydržím.
Ani na chvilku jste nezapochybovala, jestli tu dřinu chcete podstupovat o rok déle?
Je to samozřejmě čím dál těžší, ale věřím, že ten rok ještě dám. Hry se odložily, musím se přizpůsobit. Nejdůležitější je, aby celý svět tuhle krizi překonal.
Je jen málo sprinterek, které se prosadily na stupně vítězů i po třicítce. Vám bude za rok už 34 let. To číslo vás nestraší?
Každý člověk je jiný. Třeba Merlene Otteyová byla naprostým unikátem (olympijská medailistka na 100 metrů i ve 40 letech). Nebo Gail Deversová na krátkých překážkách (medaile z MS v 35 letech). Když zůstanu zdravá, půjde to.
Přispěje jistota odkladu her svým způsobem i ke klidu v hlavě?
Určitě. Pořád jsme nevěděli, co bude. Taky se mohlo stát, že nám za tři měsíce řeknou, že se olympiáda normálně koná. Což by byl nesmysl. Jak byste se potom na ni měli fyzicky i psychicky připravit? Je jedině dobře, že rozhodli už teď, a ne až někdy v červnu, jak původně tvrdili. To by bylo pro každého hrozně dlouhé čekání.
Jak se trénovalo, když jste nevěděla, pro co trénujete?
Hrozně blbě. Nemáte vidinu jasného cíle, motivace je menší.
Teď bude vaší největší letošní motivací udržet tělo, aby bylo i za rok schopné plného zatížení?
Přesně tak. Kdybych nějaký čas jen seděla a ležela, už bych se pak vůbec nemusela rozběhnout. Musím se pořád udržovat, pořád pracovat i na rychlosti a na technice na překážkách. A od října zase najet na klasický režim přípravy.
Nevěříte tedy, že si letos ještě někde zazávodíte? Koncem srpna měla Paříž hostit mistrovství Evropy.
Myslím, že letos se nebude konat nic. Že by najednou přišli a řekli: Za měsíc je Evropa? To by na ni stejně spousta lidí nejela, nebyli by adekvátně připravení. A jak a kde by se kvalifikovali? Vše by bylo příliš komplikované.
Vy se momentálně připravujete v Jižní Africe. Odkdy?
Od 15. března.
Tehdy už vláda zavírala hranice.
Přelétávala jsem sem rovnou z týdenní dovolené v Egyptě. Aspoň jsem si chvíli zatrénovala v teple a venku. Původně jsem tu jako obvykle měla zůstat do konce dubna.
Ale?
Musíme se rychle vrátit domů, ve čtvrtek mám poslední možnost. Už i tady zavírají hranice. Později než ve čtvrtek by nebyly žádné lety. Nechceme riskovat, že tu zůstaneme třeba do června. Navíc náš tréninkový stadion patří pod univerzitu, kterou celou zavřeli. Místní atleti už na něj ani nesmí chodit, nechali tu jen ty mezinárodní.
A těch je stále dost?
Všichni odtud mizí, teď tady se mnou zůstalo akorát pár Ukrajinců a Finů. Na stadionu je prázdno, občas jsme na ploše jen ve dvou.
Jižní Afrika má nejvíce případů z afrických zemí, i když zatím „jen“554. Jak do ní doputovaly velké evropské obavy?
Právě proto, že sledují, do jakých rozměrů se krize rozrostla v Evropě, dělají opatření dlouho dopředu. Už týden jsou uzavřené školy a teď se prezident chystá zavírat i restaurace a nařídit domácí karanténu. Není na co čekat, musím pryč.
Po příletu domů budete ve čtrnáctidenní karanténě?
Nemusela bych, Jižní Afrika zatím není v Česku na seznamu rizikových zemí. Ale samozřejmě se nahlásím. Co mi řeknou, to udělám.
A začnete chodit v roušce.
Když jsou i mimo koronavirovou krizi roušky každodenním standardem v Asii, kde je nosí miliony lidí, aby nedýchali ty šílené výpary, zvyknu si na ni taky. Jen budu muset poprosit, aby mi ji někdo ušil. Mám jednu na cestu, jenže tu pak vyhodím.
Mnozí lidé během této krize mění své životní hodnoty. I vy si najednou začnete mnohem víc vážit docela obyčejných věcí?
Rozhodně. Já vždycky tvrdím, že nic se neděje pro nic. Příroda se teď bouří, tahle krize je od ní nějaké upozornění. Věřím, že lidé zareagují a vezmou si z toho ponaučení, že je třeba začít žít trochu jinak, míň konzumně.